Trick or Treat & State Meet

Na tento týden jsem se tentokrát obzvlášť těšila, protože nás v sobotu čekal Halloween. Předtím mě však ještě čekal nabitý týden školy a tréninků. Ty byly tentokrát o něco jednodušší a zaměřené především na rychlost, protože nás ve čtvrtek čekal poslední, a hlavně nejdůležitější závod sezóny, ve kterém jsme mohli vybojovat kvalifikaci na State.

V pondělí večer jsme se s mojí host mamkou, její dcerou a Anne znovu vypravily do města shánět halloweenské kostýmy. Navštívily jsme obchod Spirit, kde měli snad každý kostým, masku i doplněk, který si jen dokážete představit. Možností bylo opravdu spoustu – od klasických strašidelných masek klaunů a čarodějnic přes kostýmy pirátů, superhrdinů a nejrůznějších filmových postav až po nafukovací kostýmy všech možných zvířat i potravin. Já se nakonec rozhodla pro jednu z jednodušších možností – kostým Červené karkulky.

 Úterní večer jsme strávili sledováním posledního letošního fotbalového zápasu. Kvůli nepříznivému počasí jsem se na něj příliš netěšila, ale ve výsledku jsem si ho moc užila. Ve středu mě pak čekala také úplně poslední team dinner, z čehož jsem byla docela smutná, protože to znamenalo i konec celé cross country sezóny. Večeři jsem si ale užila. Měli jsme lasagne a po jídle jsme si navzájem tvořili povzbudivé plakáty a zbytek večera strávili hraním pickleballu (něco jako český padel). Po návratu domů můj den zdaleka nekončil, protože k nám přišli příbuzní a všichni jsme společně vyřezávali dýně. Já si jako obvykle vybrala ten nejsložitější design, a tak jsem s vyřezáváním strávila opravdu hodně času. Postupně mě to ale čím dál víc bavilo a s výsledkem jsem byla nakonec spokojená.

Den po team dinner samozřejmě následoval závod. Ten byl ale speciální a obzvlášť důležitý. Jelikož cesta trvala něco málo přes hodinu a závod začínal až ve tři odpoledne, odcházeli jsme ze školy už kolem poledne. Trasa byla tentokrát opravdu náročná. Znovu jsme závodili na golfovém hřišti, ale organizátoři si dali záležet na tom, aby nám závod co nejvíce ztížili. Z každého týmu se ho navíc mohlo zúčastnit pouze sedm běžců, což znamenalo, že ostatní s námi jeli pouze fandit. Všichni nás během závodu úžasně podporovali a mně dokonce vytvořili i ceduli s českým textem, což mi udělalo obrovskou radost. S kopci jsem se nakonec zvládla vypořádat, vybojovala druhé místo, a hlavně se kvalifikovala na State (mistrovství celého státu Minnesota). Z úspěchu jsem měla samozřejmě obrovskou radost a byla jsem na sebe pyšná, že se mi něco takového podařilo. Když jsem ale seděla v autobuse na cestě domů, začalo na mě pomalu doléhat, že to byl zároveň poslední závod s celým týmem.

Na páteční odpoledne připadal také úplně poslední trénink s celým týmem. Rychle jsme zrekapitulovali předchozí závod a pak už jsem běhat vyrazila pouze já a Hope, která se také kvalifikovala na State. Byl to zvláštní pocit vědět, že je to naposledy, co všichni sedíme na lavičkách vedle dráhy a posloucháme občas trochu zbytečně dlouhý, ale vždy přínosný monolog našeho trenéra. Poté se společně rozcvičíme a absolvujeme i ten nejtěžší trénink, během kterého nás všechny nevědomky žene kupředu přítomnost ostatních členů týmu. Cross mi tu bude opravdu moc chybět. Jsem vděčná, že jsem mohla absolvovat tak skvělou sezónu, na kterou budu vzpomínat do konce života.

Na sentimentální chvíle ale nebylo příliš prostoru, protože jsem měla na páteční odpoledne a večer naplánovaný ještě další program. Nejdříve mě čekalo další vyřezávání dýní, tentokrát se skupinou přátel, a poté již zmiňovaná Boo Basket Exchange. (Skupina lidí si vylosuje jména a každý pak musí pro někoho vytvořit košík s maličkostmi, které by se mu mohly líbit. Nakonec si je všichni navzájem vymění.) Na vyřezávání dýní jsme vyrazili v kostýmech a po celou dobu nám hrály halloweenské písničky, takže atmosféra byla skvělá. Pro změnu jsem si opět vybrala jednu z nejsložitějších předloh, a tak jsem svou dýni ten den nestihla ani úplně dokončit. To mě ale příliš netrápilo, protože jsem se nejvíce těšila na vzájemné předávání našich košíčků. Můj se moc líbil, z čehož jsem měla radost, a já byla se svým také nadmíru spokojená. Zbytek večera jsme pak strávili v jednom ze sklepů hraním her, vyprávěním historek, a dokonce i vyvoláváním duchů.

Na sobotní ráno jsem měla naplánovaný pouze běh, takže mě neobvykle čekalo poněkud klidnější dopoledne. Po obědě jsme s host mamkou vyrazily za její sestrou na trunk-or-treat (akce, při které si lidé ozdobí kufr svého auta a rozdávají dětem sladkosti, podobně jako při klasickém trick-or-treatingu. Je určená především menším dětem, které ještě nemohou samy chodit po ulicích). I bez kostýmu jsem si odnesla spoustu sladkostí a dalších maličkostí. Odpoledne jsem se pak začala připravovat na vlastní halloweenský večer. Pomocí umělé krve jsem si namalovala šrámy na obličeji a oblékla červený plášť s kapucí. Kolem čtvrté už začali přicházet první koledníci a já se pustila do rozdávání sladkostí. Na chvíli jsem si také vyzkoušela klasické koledování v ulicích, ale hlavní náplní mého večera bylo trick-or-treating for food. Jedná se o formu dobrovolnictví, při které obcházíte domy a žádáte o potraviny na charitu. Konzervy, cereálie, těstoviny a další trvanlivé potraviny se poté roztřídí do kategorií a darují tam, kde jsou potřeba. Překvapilo mě, kolik lidí bylo ochotných přispět a jak milí všichni byli. Pohled na místnost zaplněnou až po strop jídlem, které poputuje k lidem, kteří ho potřebují, mě opravdu dojal a potěšil.

V neděli ráno jsem si trochu přispala a hned po probuzení se vydala na dlouhý běh. Kromě něj jsem na celý den neměla nic zvláštního naplánovaného, a tak jsem zbytek dopoledne strávila školními povinnostmi a uklízením. Hned po obědě následovaly přípravy na supper, ke kterému jsme tentokrát měli dva druhy polévek a domácí rohlíky. Po večeři jsme ještě slavili narozeniny jednoho z dětí a nechyběl ani dort.

V pondělí mě po škole čekal můj úplně první Math Meet, který se tentokrát konal pouze online, a tím pádem v prostorách naší školy. První část tvořily tři individuální testy, každý o pěti otázkách. Na každý z nich jsme měli 15 minut a všechny byly zaměřené na konkrétní oblast matematiky. Po dokončení individuálních testů následoval půlhodinový týmový test, který byl všeobecný a při kterém jsme mohli spolupracovat. Celkově se poté vyhodnocovaly jak individuální výsledky, tak týmové skóre. Náš tým se v tento den umístil na třetím místě a já jsem překvapivě obsadila druhou příčku, přestože jsem nerozuměla polovině odborných pojmů v zadání. Zbytek všedních dnů už nebyl nijak zvlášť zajímavý. Jeden z večerů jsme znovu vyrazily do města a ve čtvrtek jsem se začala balit na State.

Samotný závod se konal až v sobotu, ale my vyráželi už v pátek, protože jsme si potřebovali projít trasu a zorientovat se v zázemí závodu. Do školy jsme tedy šly jen na první tři hodiny, po kterých nás čekala tříhodinová cesta. Během ní jsme se zastavili na oběd v Subway. Po příjezdu na golfové hřiště, kde se šampionát pořádal, nás čekalo příjemné překvapení. Na rozdíl od všech našich předchozích závodů byla totiž trasa poměrně rovinatá. Po ubytování a přípravách jsme vyrazili na večeři do Olive Garden. Restaurace byla úplně plná, takže jsme si na stůl museli půl hodiny počkat, ale rozhodně to stálo za to. Večeře byla výborná a musím říct, že Olive Garden se díky ní dost možná stala mou nejoblíbenější zdejší restaurací. Po návratu na hotel jsme se ještě sešli s trenéry, abychom si připravili dresy na další den a probrali závodní strategii. Tím jsme zakončili náš den a pokusili se dostat co nejdříve do postele, abychom naspali co nejvíce hodin.

Ráno jsme si mohli trochu přispat a na snídani vyrazit až kolem osmé, čehož jsme také využily. Po vydatné snídani následovaly přípravy a chvilka ticha a klidu před bouří. Kolem desáté jsme odevzdaly klíče od pokoje a nasedly do auta směrem k závodišti. Na místo jsme dorazily zhruba dvě hodiny před startem našeho závodu, takže jsme se ještě stihly podívat na závod v jiné kategorii. Po fandění, nervózním očekávání a rozcvičení jsem se společně se 159 dalšími běžkyněmi postavila na start nejdůležitějšího závodu své sezóny. Po zapískání, spuštění vlajky a výstřelu jsme vyrazily na trať. V podstatě celý závod jsem si držela šestou pozici a snažila se udržovat poměrně komfortní tempo. Posouvat se dopředu jsem začala až během posledního kilometru a do cíle nakonec doběhla na čtvrtém místě. Největší radost jsem však neměla ze svého umístění. Úplně nejvíce mě potěšilo, že na mě v cíli čekala jak moje host rodina, tak moji přátelé, kteří kvůli mně brzy ráno vstávali a absolvovali dlouhou cestu jen proto, aby mě mohli podpořit.

Po vyhlášení a předání medailí jsme se rozhodli společně s host rodinou a kamarády vyrazit do Mall of America, největšího obchodního centra ve Spojených státech. Cesta nám zabrala přibližně půl hodiny a po příjezdu jsem byla opravdu ohromená. Samozřejmě jsem očekávala, že obchodní centrum bude velké, ale i tak mě pohled na celý zábavní park uvnitř budovy překvapil. Nachází se zde přes 520 obchodů, 50 restaurací, 30 atrakcí, a dokonce i akvárium. Po příjezdu jsme se začali procházet a objevovat, co všechno toto místo nabízí. Navštívili jsme spoustu obchodů včetně menšího Lego Landu a s kamarády jsme se pak dokonce odvážili vyzkoušet jednu z atrakcí. K večeru jsme opět nasedli do auta a vydali se směrem domů. Po cestě jsme ještě zastavili v Culver's na večeři a domů dorazili až pozdě večer.

V neděli jsem si plánovala přispat, ale nakonec jsem se probudila poměrně brzy a vydala se s host mamkou na nákup potravin. Zbytek dne se pak nesl v poklidném nedělním tempu. Odpoledne jsem si šla pouze lehce zaběhat a na supper jsem rodině tentokrát konečně uvařila nějaké české jídlo – frankfurtskou polévku. Tento recept jsem připravovala poprvé v životě, takže jsem byla pochopitelně trochu nervózní, ale polévka všem moc chutnala a sklidila velký úspěch. Večer jsem ještě musela kvůli zameškaným hodinám v pátek dodělávat školní práci, a tím jsem zakončila další nabitý a rozhodně nezapomenutelný týden.