Whips family!

Už si pomalu začínám zvykat. Nohy už mě tolik nebolí a většinou i stíhám davu a nevlaji padesát metrů za ním. V úterý jsem byla obzvlášť nabitá energií a sprintovala na dráze na moje poměry neobvykle rychle. Ve středu lilo jako z konve, takže se všechny sporty přesunuly dovnitř. Ještě štěstí, že je škola vybavená dvěma velkými tělocvičnami a vcelku prostornou posilovnou, kam teď mimochodem chodíme každé úterý a čtvrtek cvičit, takže se mám tréninky v tyto dny protáhly ještě o čtvrt hodiny. V polovině týdne moje nohy ještě pořád kmitaly. Zato ve čtvrtek jsem umírala. Běhali jsme opět venku tři minuty sprint a tři minuty pomalejší tempo. Schválně nepíšu klus, protože pro mě to klus rozhodně není. Takto jsme to střídali asi dvacet pět minut. Já jsem na jednotlivé úseky rezignovala asi po pěti minutách, protože jsem opravdu nemohla. Celou dobu jsem zkrátka běžela, co to šlo.

Každou schůzku končíme pokřikem. Trenér vybere jednoho člena týmu, který ten den dobře trénoval a on nebo ona vždycky začne odříkávat a ostatní mu odpovídají. Já jsem se musela zeptat, co mám křičet nazpátek, protože jsem to nebyla schopná vydedukovat. Natož abych rozuměla tomu začátku. Tedy věděla jsem, že se počítá. Plánovala jsem, že se zeptám holek, co se v tom pokřiku přesně říká, abych kdybych náhodou měla úspěšný den, věděla, co dělat.  

“Michaela dneska dobře trénovala,” začal kouč, “dneska bude říkat pokřik.” 

Ou. 

“Můžete mi zopakovat, co mám říct?” A přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout... 

Whips na tři, rodina na šest! Raz. Dva. Tři!” 

Whips!” odpověděl sbor. 

“...sedm?” Sedm!? Jak jsem se proboha dostala k sedmičce!?! 

“Rodina!” 

A takto jsem zmátla svoji první odměnu za … snahu. Protože za dobrý výkon to rozhodně nebylo! Ale to bych nebyla já, abych něco nepopletla. 

Ale u běhu ještě chvíli zůstanu. V pátek se totiž konal Stick day. Tato tradice spočívá v tom, že si nejdříve celý tým napatlá barvy na obličej a potom se běží do lesa pro klacek. Holky i kluci si najdou větev asi tak dva metry dlouhou a následně se s ní běhá z kopce do kopce a křičí se různé hlášky. Každý člen týmu musí alespoň jednou nést větev a vést dav. Nakonec se obě větve odnesou k soše divoké kočky (maskotu školy), která stojí před hlavním vchodem školy. Během sezóny si budeme klacky předávat, asi jako si prvňáčci u nás na týden berou domů třídního plyšáka. Já teda ale netuším, jak tu dvoumetrovou větev přepravím ze školy k Taylorovým! 

V pátek jsem s Paris a jejíma dvěma kamarádkami jely na večeři do italské restaurace. Asi byste čekaly, že jsme si objednaly pizzu, ale kdepak. Vyhrály to těstoviny. Jak to tak vypadá, Američani (nebo alespoň Paris a její kamarádky) milují těstoviny, protože se jimi cpou pořád. A celkově jim chutná italská kuchyně. Jackie mi říkala, že ta je v USA nejoblíbenější a hned v závěsu je mexická. Když se porozhlédnete po okolí, zjistíte, že italské restaurace jsou na každém rohu. 

A jako všechno tady v Americe i porce v restauracích jsou obrovské. Přestože jsem byla po tréninku hladová jako vlk, pochybovala jsem, že tu mísu před sebou, zvládnu sníst, aniž bych nepraskla. Musím uznat, že jídlo bylo velice chutné, ale pravá italské pochoutky si dáte pouze v samotné Itálii. A ještě jeden poznatek, ceny jsou v restauracích pěkně vysoké, a ještě musíte dávat dýško. Naštěstí v pátek nás obsluhovaly dvě známé jedné z holek, takže nám každé strhly z účtenky deset dolarů. Nekecám! Ale pro příště budu vědět, že musím v peněžence nosit mnohem větší hotovost. 

V sobotu se konalo focení školních týmů, na které jsem já bohužel dorazit nemohla, protože jsem byla vyžadovaná na schůzce Green Heartu (organizace, která umožnuje výměnné pobyty). Přestože se mi tam nejdříve moc nechtělo, vracela jsem se domů nadšená. Poznala jsem tam totiž studenty z cizích zemí, kteří stejně jako já, tráví tento rok ve Spojených Státech. A … to jsou moji lidé! 

“Taky ti přijde, že to tu vypadá jako ve filmech.” Povídá Heloisa z Brazílie.  

“Přesně!” (A jsem za to ráda! 😉) Úplně mi četla myšlenky. 

Česká republika tady má dvojité zastoupení. Spolu se mnou je tu i Nikita z Litoměřic. To je tak úžasný pocit, že se mnou někdo sdílí nepřátelství s grafickou kalkulačkou! Celkově jsme si pěkně notovaly. Shodly jsme se na tom, jak jsou Američani závislí na mobilních telefonech a jejich jediné koníčky spočívají ve sledování Netflixu, Snapchatu a chození ven s kamarády. A když říkám chození, myslím tím, že vezmou auto a jedou do fastfoodu. Hned se pozná, že je někdo ze stejného hnízda a já jsem ráda, že tu někdo takový je, protože budu vědět, komu se svěřit s vědomím, že mě vždycky pochopí. 

Co mě překvapilo, že spoustu dětí přijelo teprve před pár dny, takže zmeškaly první dva týdny školy. Také jsem zjistila, že s Paris jsem to vyhrála. Mít tady stejně starou sestru je ohromná výhoda. Ostatní studenti si stěžovali, jak těžké je najít si kamarády. Já jsem tady druhý týden a už jsem byla s holkami na večeři, na “přespávačce”, včera jsme kempovali u sousedů na zahradě. Po společenské stránce rozhodně nezaostávám. Ale k čemu slouží tyto Green Heart meetingy? Abychom poznali lidi na stejné vlně a skamarádili se. A já se už upřímně nemůžu dočkat až společně něco podnikneme! 

Michaela Jánešová

Michaela Jánešová, Lanškroun
studentka v USA, ročník 2019–2020

informace o studentovi...

Poslední příspěvky

08. 11. 2019 Halloween
14. 10. 2019 Přichází podzim
01. 10. 2019 Homecoming
09. 09. 2019 Americké kino
27. 08. 2019 Whips family!