Moje cesta do Ameriky!

První otázka od většiny lidí, kteří se mne na Ameriku zeptají, směřuje na to, zda-li nemám strach. Samozřejmě jsou určité věci, ze kterých strach mám, ale především si to snažím užívat. Je to jen o hlavě a kdybych měl ze všeho strach, nemělo by cenu tam jezdit. Asi největší obavy jsou paradoxně z cesty letadlem.

Zdravím, jmenuji se Matouš Budig, je mi patnáct let a pocházím z malé vesničky na pomezí Pardubického kraje a Vysočiny. Před půl rokem jsem se rozhodl pro roční studium na střední škole v Americe. I přes můj nízký věk se mi tato možnost naskytla. Velký podíl na tom měla moje mamka. Hrozně moc si přála, abych mohl podniknout nějakou „cestu“, kde bych se mohl naučit jazyk a trochu se „osamostatnit“. Nejdříve se zmínila o jakémsi „jazykovém kurzu“, což jsme ale rychle zavrhli. Poté přišla s nápadem cesty do Ameriky. Zdálo se mi to jako poměrně sci-fi představa, takže jsem mamku zprvu nebral příliš vážně. Poté jsme o tom začali více mluvit a mezi mnou, mamkou i tátou začal vznikat nápad. Začali jsme si o podobných „cestách“ zjišťovat více informací, až jsme nakonec narazili na agenturu CCI. Všechno začalo probíhat v takové rychlosti. Nejdříve proběhlo několik rozhovorů mezi mojí mamkou a ředitelkou CCI Janou Rule. Po pár dnech jsme byli pozváni na pohovor do Hradce Králové. Bylo to opravdu neuvěřitelné. Do té chvíle jsem si myslel, že by se musel stát opravdu zázrak, abych mohl vyrazit a najednou jsem seděl před někým, kdo studenty do zahraničí vysílá již několik let. Všechno proběhlo v pořádku a na cestě zpět jsme udělali definitivní rozhodnutí. Vyrazím do Ameriky. Všechno se událo v rámci dnů. Je to docela úsměvně, když se nad tím teď zamyslím.

Ihned poté, co jsme dali vědět, že jsme se rozhodli kladně, začalo neskutečné papírování. První krok byl, podat informace škole. Ředitel našeho gymplu se nejdříve tvářil dost nevěřícně, ale nakonec se k tomu postavil dobře. Nebudu zde popisovat, kolik papírů jsme museli vyplnit, dát dohromady a získat, moc na tom nezáleží, jelikož se to všechno dělalo kvůli jedné věci. Bylo to kvůli mé „Americké rodině“. Agentura mi musela vybrat takovou rodinu, ke které bych se hodil. Vyplňoval jsem své záliby, koníčky, zájmy a na základě těchto údajů si mne „má budoucí rodina“ vybrala.  

Asi o dva týdny později mi přišel e-mail, že jsem byl „umístěn“. To znamenalo, že se mi konečně našla rodina. Budu bydlet v Kansasu, konkrétně v jeho největším městě, Wichitě. Rodině jsem ihned poté napsal. Začali jsme spolu komunikovat a vše probíhá bez nejmenších problémů. Má cesta začne osmého srpna, kdy odlétám z Prahy směr Amsterdam. V tomto velkoměstě přestoupím na letadlo, které mne konečně zanese do Ameriky, konkrétně do Minneapolis a z toho vyrazím přímo do Wichity. Co se bude dít poté, už je jen ve hvězdách, ale myslím, že si s mými „novými rodiči“ sednu. Z těch pár zpráv, které jsme si vyměnili, vypadají jako velmi milí lidé.

První otázka od většiny lidí, kteří se mne na Ameriku zeptají, směřuje na to, zda-li nemám strach. Samozřejmě jsou určité věci, ze kterých strach mám, ale především si to snažím užívat. Je to jen o hlavě a kdybych měl ze všeho strach, nemělo by cenu tam jezdit. Asi největší obavy jsou paradoxně z cesty letadlem. Předtím jsem letěl pouze jednou, kdy byly mi tři roky a z této cesty si prakticky nic nepamatuji. Nemyslím si, že to nezvládnu, jen mi to přijde jako úsek, kde se můžu zaseknout. „Co když mi uletí letadlo?“ ptám se sám sebe poměrně často. Možná to zní hodně vtipně, ale strach z letadla mne docela vyvádí z rovnováhy. Jinak strach moc necítím. Raději se nesnažím v hlavě utvářet žádný obraz toho, jak by to mohlo vypadat, abych nakonec nebyl zklamán, nebo naopak překvapen. Prostě chci poznat Ameriku takovou, jaká je.

Matouš Budig

Matouš Budig, Sulkovec
student v USA, ročník 2018–2019

informace o studentovi...

Poslední příspěvky

01. 06. 2018 Moje cesta do Ameriky!

Instagram

Sledujte mě i na Instagramu

Facebook

https://www.facebook.com/profile.php?id=100006115457247