Cesta do USA a všechny její nástrahy!

Vyrazil jsem! V době, kdy píšu tento příspěvek, sedím v letadle, které se momentálně nachází kousek pod Islandem. Sedím pár kilometrů nad oceánem a kochám se výhledy. Sice nevidím nic víc, než jen mraky, i tak to je opravdu nádherné.

Vyrazil jsem! V době, kdy píšu tento příspěvek, sedím v letadle, které se momentálně nachází kousek pod Islandem. Sedím pár kilometrů nad oceánem a kochám se výhledy. Sice nevidím nic víc, než jen mraky, i tak to je opravdu nádherné. Avšak moje první zkušenosti s letadlem nebyly vůbec tak krásné, jako je můj nynější výhled z okna. Na své cestě mám podstoupit dva přestupy. Jeden v Amsterdamu a druhý v Minneapolis. Vzhledem k tomu, že zkušenosti s létáním nemám žádné, není to úplná „pohoda“. Naštěstí, ten „složitější“ je už za mnou. Amsterdam jsem opustil už před hodinou a nyní přede mnou stojí „pouze“ Amerika! Letadlo z Prahy vylétalo už v 6:30 ráno, což znamenalo, že na letišti budu muset být už ve čtyři hodiny. Ráno se o mne pokoušely mdloby. Byl jsem nevyspalý, měl jsem před sebou celý den v letadle, který bude plný stresu a úplně jiný svět.. USA. Jen si představte, že celý život trávíte ve vesničce, kde ani autobus neprojede a najednou letíte letadlem do Wichity, která má půl milionu obyvatel. Až je to trošku ironické.

V Praze proběhlo všechno bez větších problémů. Rozloučil jsem se a najednou jsem seděl v letadle. Asi nemá smysl to popisovat do větších detailů. Asi po hodině a dvaceti minutách jsme se přiblížili letišti v největším nizozemském městě a přistáli. Byl jsem opravdu docela vyděšený a proto jsem pozoroval ostatní, abych zjistil, jestli někdo z nich také náhodou neletí stejným letadlem do USA. Čirou náhodou, na vedlejší sedačce seděl Američan. V ruce držel letenku a na ní měl napsáno, že letí do Minneapolis. Docela ve mne vzplála naděje, že nezůstanu někde ztracen a hned po výstupu z letadla jsem se ho chytil. Kráčel jsem za ním a povzbuzen se přibližoval k pasové kontrole. Nemám tušení, jestli se podobné věci nachází na všech letištích, ale po několika minutách chůze nás opravdu zastavila velká brána, přes kterou jsem potřeboval projít. Člověk vždy přišel k jednotlivému stojanu, tam si nechal naskenovat pas a v pořádku prošel dál, jako by se nic nedělo. Teda.. až na mě. Jakmile se mi začal skenovat pas, přišel ke mně policista a začal se vyptávat. Odvedl si mě stranou a to mě docela polekalo. Nejdřív se zeptal na to, zda-li cestuji sám. Mluvil docela srozumitelně, takže jsem neměl problém porozumět. Byla to první chvíle, kdy jsem na své cestě musel použít angličtinu v „praxi“. Potom se přišel druhý, který vypadal o poznání příjemněji. Může to znít vtipně, ale já jsem se opravdu bál. Nic jsem neudělal, měl jsem všechny důležité papíry sebou, ale ten pocit vás opustit nechce. Po pár otázkách mi vrátili pas a nechali mě projít. První infarktový zážitek za mnou. Na tom samém letišti přišly ještě další dva. Po projití „branou“ se samozřejmě stalo, že můj americký „průvodce“ už nebyl nikde na dohled a já se musel zorientovat sám. Po chvíli jsem našel správnou „gate“ a docela se mi ulevilo. „Co by se ještě mohlo stát? Teď už mi to neuletí, jen mě pustí do letadla.“ říkal jsem si v duchu a spokojeně šel nafotit pár fotek. Po rozšíření mé fotografické sbírky jsem se vrátil a čekal na to, až nás začnou vpouštět do letadla. Dokonce jsem potkal další dva Čechy, kteří letěli se mnou. Po tomhle setkání jsem byl stoprocentně klidný, ale to se mělo rychle změnit. Po dalších pár minutách se začalo „vpouštět“. V klidu jsem si vystál frontu, až jsem nakonec došel k paní, která mě měla pustit přímo do letadla. Podal jsem jí palubní lístek a ona ho začala skenovat. Po pár vteřinách se na mě podívala a s úsměvem řekla, že jsem byl náhodně vybrán na bezpečnostní prohlídku. V té chvíli mi zatrnulo. Poslala mě k nějaké přepážce nedaleko od průchodu, kde mi vzali letenku a odvedli kousek stranou, kde jsem si musel sundat boty, vyndat všechno z batohu a kapes a nakonec vše položit na takový železný stolek, který stál vedle. Po splnení jejich požadavků přisel zaměstnanec, všechno prohlédl a přezkoumal. Nakonec bylo vše v pořádku a já mohl projít do letadla, ale příjemný zážitek to opravdu nebyl. Avšak to stále nebylo všechno!

 

V letadle na nás již čekali letušky a každému přiřazovali to sedadlo, které měl na letence. Jenže já jsem ho tam z nějakého důvodu neměl. Naprosto zmateného mě poslali nazpět. Naštěstí, tam se mnou vyrazila i jedna letuška, kterou pověřili, aby to vyřešila. Já už jsem toho měl opravdu dost a to jsem v podstatě ještě ani nevyrazil. Naštěstí jsme se po pár minutách domluvili a já se mohl vrátit na palubu. Prý to byla chyba společnosti. Naštěstí žádný další podobný zážitek se mi prozatím nestal. Teď už jsem v půlce cesty a stále se přibližuju. Snad kolem jedenácté našeho času bych měl dorazit do cíle. Tyto zážitky byly rozhodně prospěšné. Alespoň mě to v něčem posune. Ale doufám, že po zbytek cesty se mi nic podobného nestane!

Matouš Budig

Matouš Budig, Sulkovec
student v USA, ročník 2018–2019

informace o studentovi...

Poslední příspěvky

01. 06. 2018 Moje cesta do Ameriky!

Instagram

Sledujte mě i na Instagramu

Facebook

https://www.facebook.com/profile.php?id=100006115457247