Colorado - cross country skiing, národní park a snowmobiles

Vítejte zpátky! Tohle už bude poslední příspěvěk ze zimního Colorada. Jak už jste možná četli, strávila jsem tam celé jarní prázdniny. A v dnešním článku se dozvíte téměř všechno dění.

Celý týden utekl jako voda. Když jsou povodně a voda teče ještě rychleji. Asi takto. Po dvoudenním lyžování nás čekaly další a další aktivity. Martin s Kakošem bohužel prázdniny neměli, takže se vždycky střídali, jak jen to šlo. Každý den jsem měla o zábavu postaráno. Ať už jenom kocháním se místní přírody, nebo dokonce určité příležitosti něco nového vyzkoušet. V úterý jsem se po 6 letech postavila znovu na běžky. Poprvé a taky jsem si myslela, že naposled, jsem na nich stála v sedmé třídě na lyžáku. To byla bomba. Jeden spadnul uprostřed sjíždějícího kopce, ostatní samozřejmě na něj. Včetně učitele! Aspoň byla sranda, ale snowboard tenkrát zvítězil. Kakoš jezdí na běžkách skoro každý týden. Proto jsme si ráno udělali menší výlet na běžky. Vzala mě s sebou na místo, kde často chodí. Takový okruh kolem školy, jeden má 2 míle. Nejprve jsme si daly dva s tím, že počasí nám moc nepřeje. Pak nám ale začínalo víc a víc přát. Já jsem si svlékla bundu, daly jsme si rychlou svačinu a já jsem navrhla, že si to dáme ještě jednou. Takže další 4 míle. Tady už slunce pořádně hřálo. S Kakošem jsem se bavila ovšem. Jako kdyby byla moje teta, kterou znám věčně. Vůbec mi nepřišlo, že bychom si byly, snad poprvé, takhle blízko. Přece jenom byly, ale rodina se pozná. Ve stejný den večer mě pěkně svědil obličej. Jsme tady ve vysoké nadmořské výšce, proto mě neustále varují ať hodně piju a mažu si obličej. Mami, nebudeš věřit, ale mažu se ráno i večer a chodím spát jako mastná palačinka. Když si tak mažu ten svůj obličej před zrcadlem, podívám se a zjistím, jak krásně se mi opálila čelenka. Takový pruh na čele! To nee, to bude zase trvat, než se to spraví.

Ve středu jsme si vyjeli na výlet do národního parku. Přesně na St. Patrick’s Day 17. 3. jsem navštívila první národní park v Americe. Black Canyon of the Gunnison. Na tento den je typická zelená. Pokud někdo nemá zelenou, můžeš ho poštípat. Samozřejmě, já jsem byla jediná, kdo měl zelenou mikinu. Štíp, štíp everybody, protože každý se na to vykakal… Vždycky mě fascinovalo, jak takové parky vznikají. Neuvěřitelná síla Země, která ztvarovala tento svět. Žhavé kameny, které jsou stlačovány a vytvářejí přenádhernou scénerii. Všechen ten výhled za to stál. I když je tento park nejmladší Coloradu, pro mě to byl zážitek. Vidět to údolí obklopené červeným kamenem. Přála bych každému, ať má šanci poznat nějaký národní park v Coloradu nebo v Utahu. Ono moc nezáleží jaký, protože každý má své kouzlo. Také jsem se podepsala do památkové knížky jako Týna z Česka.

na běžkách

Martin, Kakoš a já

Black Canyon of the Gunnison

Krása scenérie

Čtvrtek byl geniální. Od rána se konečně vyjasnilo a já jsem si mohla jít vystavit svůj ksichtík na sluníčko. Vzala jsem Chita (pes) a Kakoše znova na sněžnice. Procházka lesem, plná čerstvého vzduchu a nekonečného poznávání. Tady v Coloradu je tolik věcí, které může člověk podniknout. Oba mi říkají, tady se nikdy nudit nebudeš. A mají pravdu. Na rozdíl od Kansasu, tady je kde chodit, a dokonce zde existuje i místní doprava. Celkově jsem poznala, že stát hned vedle má úplně odlišný způsob života. Lidí mnohem více sportují, nežijí ve fast foodech a mají rádi svůj klid. To se projevilo, když jsem měla šanci poznat i jejich přátelé. A mojí milí čtenáři, budete se divit! Oni tady mají české přátelé. Městečko Crested Butte je obydleno minimálně sedmi čechy. Poznala jsem Šárku, která je definitivně moje krev. Také sousedy Alenku s Jarou. A kdybych tu mohla být déle, určitě poznám více lidí.

Nicméně, na čtvrteční odpoledne jsme plánovali snowmobiles. Zimní skútr! Dojeli jsme do oblasti Irwin, nedaleko Crested Butte. Jako skupinka osmi lidí jsme si půjčili zimní skútry na dvě hodiny. S jednou instruktorkou, která ve mně zanechala silný obraz. Vyráželi jsme okolo jedné odpoledne. Jela jsem pouze s Martinem, on řídil a já jsem si sedla za něj. Po hodině vyvádění v pořádném sněhu jsme zastavili na výhled a fotky. Já se tak pořád koukám na tu instruktorku a povídám jí: „Znáte Lauren Daigle?“ Sama úplně překvapená a nemá tušení kdo to je. Opět se hodíme do řeči a já jí řeknu narovinu: „Jste jí nadevše podobná, váš hlas, vaše osobnost, no já si nemůžu pomoc, můžeme si udělat fotku?“ Úplně vysmátá, že bude slavná v Evropě. A tak to vzniklo. Udělaly jsme si fotku, a já už jsem napůl viděla mojí srdcovou americkou zpěvačku Lauren Daigle. Po této krátké zastávce jsme se pořádně vyřádili ježděním všude možně. Bylo to PARÁDNÍ. Až jsem záviděla té mojí Lauren instruktorce, že si může jezdit celé dny. Je to opravdu skvělý zážitek, kde překonáte pocit strachu.

Šárka, já, Kakoš a Martin

Instruktorka, moje Lauren:)

Spring Break utekl jako blázen a já se musela z hor vrátit do plošného Kansasu. Přála jsem si, abych ten čerstvý horský vzduch mohla cítit déle. Přesto, týden mě nabil na další měsíce a v pondělí se vracím do normálního režimu. Škola, trénink, povinnosti a spát. Poslední den prázdnin mi přišel další dopis od Prayer Pal z kostela. Každý dospělý si vylosoval jedno “dítě”, kterému píše dopisy. (Ano, považují mě a Helenu za děti, haha) Stále netuším, kdo je můj, ale podle každého dopisu mě musí znát celkem podrobně. V sobotu kolem druhé odpoledne mě Taeler, její sestra Karsyn a Nana jely vyzvednout na letiště. V tuto dobu většině končil spring break, a tak není divu, že letiště v Denveru bylo na prasknutí. Jela jsem tam s předstihem, že se tam v klidu nasnídám. To těžko, řada skoro míli dlouhá jenom na security kontrolu. Ve Spojených státech po nás většinou chtějí sundat i boty. Všechno naštěstí proběhlo v pořádku, pak už jsem našla správný gate a fičím zpátky do Kansasu! Vážně, vidět hory po sedmi měsících mi prospělo. Z letadla vyběhnu jedna z prvních, protože jsem měla slušné sedadlo 1A. Běžím, rychle si vyměním sluchátka za sluchadla a hledám hostitelskou rodinu. Po pár metrech si vzpomenu, že mi chybí jeden batoh. Panebože, jen mě uklidnilo, že tam nemám žádné doklady, ale rychle se vracím. Jako jediná v protisměru jdu rychlou chůzí zpátky. Popadnu zelený batoh a už se přidám do proudu. Hned se mi ulevilo, ale to ještě nebylo všechno. Stále nemám kufr. Cestou potkám rodinu a jdeme společně pro kufr. Konec dobrý, všechno dobré, kufr dojel správně a už jsem úplně na konci tohoto výletu. Sbohem Colorado, možná se uvidíme v Červnu!

snow shoes

letiště v Denveru...

Joe s Ainsley už doma pracovali na venkovním posezení. Z hor jsem se rovnou vrátila do jara. Denně kolem 20 stupňů, tak konečně jsme se dočkali! Jeho kamarád Tido mu pomáhal se stavěním a k večeru, když jsme se všichni přidali, Tido dával různé zamýšlecí otázky Ainsley. Ptal se jí kolik očí je v tomto kruhu lidí, kde je západ, také početní příklady a nejlepší ze všeho bylo jeho fráze „Take your time.“ V přesném překladu „vezmi si svůj čas“ to bohužel nedává logiku, ale překládá se to na způsob, kdy máte něco udělat, ale musíte si na to dát chvíli. Jelikož Ainsley nezavřela pusu, tak jí tímto stylem zabavoval. Dostávalo mě, jak frázi opakoval pokaždé, aby měl klid. Všichni chcípali smíchem, až se váleli. Já jsem se opravdu takto nasmála jednou v Coloradu u večeře, a teď znova. Prostě z nesmyslných konverzací. To je moje. Samozřejmě si nedal pokoj, a následně jsme jeli na večeři do oblíbené mexické restaurace El charro. Ainsley opět váhala, co si dát. Přemýšlíme, listujeme a strýček: „Take your time gyus!“ Kéž byste to mohli slyšet jeho tónem. Jen si to představte v tom davu restaurace. Momentálně to používáme pořád a všude, když kdokoliv přemýšlí. A jestli vám tohle nedává smysl, Take your time guys.

O den později, v neděli večer jsme poprvé vyzkoušeli nové venkovní posezení u bazénu. V devět večer jsme si udělali s’mores, stáli jsme venku u ohně, překrásná obloha plna hvězdiček a nám už nezbývá nic jiného, než si užívat oficiální jaro!

Jeden západ v Denver

Kansas - západ a venkovní posezení