2. díl – Hostitelské rodiny

Bára Kobrová: Vítejte u dalšího dílu podcastové série ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová, jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů a spolu se mnou je tu majitelka agentury Jana Rule. 

Jana Rule: Dobrý den, ahoj Barčo.

Bára Kobrová: V tomto díle si budeme povídat o hostitelských rodinách, to bude to hlavní téma, a to ať už co se týká umístění do rodin, náboženství, co je případně povinností rodiny směrem ke studentovi, co je opravdu běžný standard, ale i to, jak by student měl v rodinách fungovat.

Jana Rule: Tak, já děkuju za úvodní slovo. Hlavním tím tématem a nejčastějším dotazem je, kde to moje dítě, ten student, bude umístěn. Já vždycky říkám, že umístění opravdu provádí americká organizace, já mám osobně každoročně studenty opravdu po celých Spojených státech amerických. Mám za sebou zkušenosti i se studenty na Aljašce, na Havaji, letos je mám od Mainu přes Floridu, přes vnitrozemí, samozřejmě Colorado, ale i Montana, Washington State, Kalifornie. Takže opravdu ty umístění jsou po celých Spojených státech amerických.

Bára Kobrová: Bývá to rozprostření rovnoměrné, můžeš třeba trošičku čekat, kam se to vyvine nebo to je opravdu úplně prostě věc náhody?

Jana Rule: Já bych řekla, že je to trošku věc náhody a ten student by na tohle měl být připraven. Za mě je absolutně a úplně jedno, jestli je student na Floridě, v Kalifornii, Montaně, Utahu nebo v New Yorku. Nejdůležitější je to, jak se sedne s hostitelskou rodinou, a to podnebí a konkrétní místo jenom jakoby dotváří tu atmosféru. Takže nejdůležitější pro mě, pro toho studenta a ty sama mně to určitě později potvrdíš, že je úplně jedno, kde ten student je. Navíc kdybych jednala a americká organizace měla vybírat na základě požadavků studentů, tak všichni studenti budou chtít být jenom v Kalifornii a jenom na Floridě a ostatní desítky států ty zkušenosti a ty studenty nemají, protože všichni nebo většina studentů má takovou utkvělou představu, že právě ta Florida a Kalifornie je nejlepší a z mých zkušeností zas musím říct, že zrovna tyto dva státy nepatří k mým oblíbencům.

Bára Kobrová: Tak byla by to jistě i škoda, protože během toho desetiměsíčního pobytu, a samozřejmě záleží na typu rodiny, ale určitě i možnost se třeba do některého z těch jiných států podívat. Ale já ze své zkušenosti teda opravdu můžu potvrdit, že absolutně nehraje roli kde, ale s kým. 

Jana Rule: To se dostáváme na to téma těch hostitelských rodin, konkrétně třeba toho uskupení. Hostitelská rodina je takzvaně dobrovolnická, už jsme tady zmiňovali, nemají, nepobírají žádný poplatek, ani nemají žádné daňové výhody. Co se týče hostění, dělají to opravdu z čisté lásky ke studentům a k jejich ochotě otevřít svůj vlastní dům. Sklad té hostitelské rodiny může být hodně podobný tomu prostředí, ze kterých ty náctiletí studenti pochází, což znamená maminka tatínek ve věku řádově 45 až třeba 60 let, nicméně to bych řekla, že tvoří takovou třetinu umístění, další třetinu tvoří mnohonásobně starší páry, kteří už nemají doma své děti a chybí jim právě ten člen rodiny, o kterého by se mohli starat. No a pak je i spousta typů rodin, kde může být samostatná maminka, samostatný tatínek, může to být pár stejného pohlaví, může to být i rodina, která má třeba 10 dětí. Opravdu to za sebou tyto zkušenosti mám, stejně tak jako hostitelská rodina v útlém věku, myslím tím kolem třeba 28 let, děti nemají, do přihlášky mi napíšou nebo studentovi napíšou, že si nejdřív chtějí zkusit život s teenagerem, než si pořídí vlastní miminko, což pro mě je někdy úsměvné, ale já, znova opakuji, nemít očekávání, nemít předsudky. Na základě vyplněné přihlášky nesoudit a neříkat, že něco fungovat nebude, jít tomu napřed vyzkoušet si, jak to s tou rodinou funguje, a právě ten proces poznávání a komunikace je přesně ten důvod, proč ten student na ten program a do té hostitelské rodiny jde. Ty mě Báro řekni tvoje vlastní zkušenosti s tím umístěním, jak ses třeba cítila, než ti to umístění přišlo, jestli si na to pamatuješ. Já vím, že už to pár let zpátky je, ale určitě v každém z nás nějaké ty pocity předtím, a to čekání a ty dojmy jsou.

Bára Kobrová: Já mám právě pocit, že mi čteš myšlenky, protože já jsem se přesně nad tímhle tím zamýšlela tom, co jsi říkala. Ten pocit na začátku, to jsou opravdu motýlci v břiše, protože se koukneš na tu mapu, vidíš obrovskou Ameriku, USA a říkáš si teda tak, kam mě vítr zavane a potom vlastně v moment, kdy už přijde nějaká poptávka nebo potvrzení z nějaké rodiny, že by to mohlo vyjít, tak se to vlastně zúží už na nějaký jeden bod a začneš to googlit a říkat si, teda to jsem jako nikdy neslyšel tuto oblast a zjistíš, že aha, tak to je vlastně Virginie a Virginie je teda na východním pobřeží a je to kousek do Washingtonu D.C., což je hlavní město, takže se to začne tak pomalu už zhmotňovat. Je to určitě příjemný pocit vlastně najednou vědět, kde zakotvíš na nějakou dobu. A pořád teda ještě nevíš s kým, ale minimálně víš to místo.

Jana Rule: Tak, ty jsi ale řekla jednu zajímavou věc, začneš googlit, a to jsme v roce 2008/7, já jsem jela v roce 1996, kdy mě bylo 15, Google, internet, mobilní telefony nebyly. Já jsem takhle dostala umístění v obálce, šest stránek vyplněných od hostitelské rodiny, dvě fotky, otevřela jsem atlas, viděla jsem tam Michiganské jezero a Chicago a věděla jsem, že budu asi hodinu od Chicaga. To byly veškerý mé informace, které jsem měla. A někdy si říkám, že vlastně ta neznalost a ta nepřipravenost je mnohem větší přínos, než když si ten student vlastně v dnešní době vygooglí a získá veškeré ty informace a ví díky Google maps, jak vypadá cesta do školy a jak vypadá škola a jak vypadá celkově to okolí. Takže je to moc fajn, ale někdy těch informací, všeho moc škodí, takže nechat se tak trošičku i překvapit. Možná i díky těm informacím někdy ten student získá, a možná ne, někdy ten student, ale spíše ty rodiče, získají takový negativní dojmy nebo spousta rodičů si zjišťuje různé rankingy těch škol a tak dál. Za mě tohle není podstatné, je opravdu potřeba začít žít s otevřenou náručí a flexibilitou s tou hostitelskou rodinou a na základě toho soužití vlastně poznat, jak se v těch Spojených státech žije.

Bára Kobrová: Souhlasím. Ano, byla tam ta výhoda v té době, že já už jsem se opravdu mohla podívat na ten konkrétní dům, na té mapce. Takže možná v něčem mě to nechci říct uklidnilo, ale nastavilo, kam teda jedu, kam směřuju, a vlastně vnitřně jsem s tím byla spokojená. Ale jak říkáš, je to určitě velmi individuální, je důležité si nedělat ta očekávání, protože vždycky tam bude něco, co mohlo být lepší. Takže rozhodně souhlasím. Co se týká teda té konkrétní rodiny? Ten prvotní kontakt probíhá už tedy před odletem nebo jak to dnes funguje?

Jana Rule: Tak, já to vezmu od úplného začátku, kdy vlastně koordinátorka, což je člověk, který má toho studenta na starosti během toho pobytu, tak to je právě ona, která páruje ty hostitelské rodiny na základě jejich přihlášek a jejich preferencí s těmi studenty tady z České republiky nebo z celého světa a po takzvaném spárování, kdy ta rodina odsouhlasí, že teda chce hostit toho našeho studenta a poté, co škola odsouhlasí to hostění, tak zde studentovi v České republice přijde takzvané umístění. Ode mě obdrží email, kde je přihláška, je zde dopis od hostitelské rodiny, je to takový i formulář, kde se ten student dozví, co ta rodina dělá, kolik má členů, je tam pár fotek, jsou tam samozřejmě i na kontakty. A já většinou zvednu telefon, se studentem se spojím, dodám instrukce, že by student se měl během několika málo dní s tou hostitelskou rodinou spojit. Většinou to funguje ať už přes telefon nebo přes facetime nebo přes jakýkoliv jiný typ komunikace a do toho odletu jsou, já doporučuji, tak jednou za týden, jednou za 14 dní ve spojení. Ráda bych ještě zmínila, že ta koordinátorka je vlastně člověk, který podporuje toho studenta, ale i tu hostitelskou rodinu a během toho roku a budeme právě o té koordinátorce mluvit, ještě i dále, ale měla by to být taková ta hlavní spojka pro toho studenta, když se někde něco děje. Já bych ještě chtěla říct k těm hostitelským rodinám, co je vlastně jakoby jejich povinností. Ty, když si vzpomeneš, když si přijela do států, tak už si věděla napřed, že mají/nemají děti, jak mají velký dům, jestli mají nějaké domácí zvíře, co každý z nich dělá, jaké byly tvé pocity a ten první kontakt.

Bára Kobrová: Já se přiznám, že jsem hlavně koukala na to, jestli tam budu mít sourozence. Možná jsem úplně prvotně neregistrovala to, čím se třeba živí, ale bylo pro mě podstatný, jestli budu mít jednu ségru, dvě ségry nebo 10 bratrů/sester. Takže tam jsem věděla, že jsme podobně, že budu doma s jednou ségrou a potom vlastně, až když jsem byla tam, tak jsme se začali více poznávat a bavit vlastně o tom, co oni dělají. Já to tady asi i zmíním, protože to bylo velmi zajímavý v té oblasti, kde jsem byla já, což bylo předměstí Washingtonu D.C., tak tam opravdu většina lidí pracuje pro government na různých pozicích, ať už od administrativy po různé FBI pozice atd. Řekla bych, že tady ta oblast je tam tím velmi specifická a vlastně ten můj hostitelský táta, v té době byl prezidentem v Americe George Bush, pracoval jako secret service, což byl člověk, který v té době lítal do Iráku, do Afghánistánu, na různé pracovní cesty a vlastně o tom nějak nemluvil. Já jsem tak jako tušila, že je to jeden z lidí, který nějakým způsobem vidí do různých teroristických hrozeb, pomáhá je odhalovat, že pracuje s daty atd., takže to byla určitě velmi zajímavá zkušenost. A možná i v jeho případě takový americký sen, protože on opravdu začínal jako řadový policista v Pittsburghu, ale byl šikovný, pracovitý, chytrý, bystrý, takže se vypracoval vlastně až nejvýše jak mohl. A možná potom i zmíním, a to je to, co jsi říkala o těch rodinách, opravdu, že není důležitý kam, ale myslím si, že ten osud tě zavane tam, kde skutečně jakoby máš být, kde se máš něco naučit a kde ti to má něco dát, protože potom i vlastně to, co on dělal, mi nějakým způsobem v určité situaci a zkušenosti v Americe pomohlo k tomu, abych to mohla dál být.

Jana Rule: Tak, skvělý, děkuju. Budu se ptát ještě za chviličku na tvoji hostitelskou maminku, ale děkuju, že jsi řekla, že osud tě zavál tam, kam to mělo být a je potřeba právě díky tomu poznávání se navzájem tomu respektu a té flexibilitě vlastně poznat, že i když něco nejde přesně tak, jak byste si představovali, tak jste tam právě kvůli tomu, abyste se naučili komunikovat, naučili ty situace řešit. A nejideálnější způsob této výuky je právě život s cizí hostitelskou rodinou. Všechno je jinak, vy se učíte, ač jste součástí rodiny, tak samozřejmě na nějakou dobu jste tam pořád z pozice jiné kultury a vaší úlohou je nasávat, ale pak samozřejmě i přidávat nějakým způsobem ruku k dílu, protože součástí té rodiny zároveň i jste. Vzpomeneš si, jaký jsi třeba měla povinnosti, nebo jakým způsobem jste řešili takový ty běžný věci fungování v domácnosti?

Bára Kobrová: Tak já jsem si určitě sama prala, to znamená, to bylo čistě o tom vědět, kde je ta místnost, ukázali mi, jak fungovat, jak se zapíná/vypíná pračka, takže to byla moje povinnost. Snažila jsem se aspoň třeba jednou týdně zeptat, jestli nemám třeba já udělat večeři. Asi kuchyně byla takové moje místo, kde jsem se nejvíce snažila zapojit, protože ten dům byl vyšperkovaný. Tam ta maminka opravdu, ještě než my jsme přišli ze školy, tak ona většinou byla doma. A tam nebylo smítko prachu, takže tady nebylo moje pole působnosti, ale pomáhala jsem s tou večeří, příprava salátů atd. A určitě to doporučuju se tímto způsobem zapojit, protože tam byly ty pěkné konverzace na různá témata, ať už co se týká jídla, tak ale spousta jiných věcí. A co mně osobně se velmi líbilo, tak my jsme opravdu každý den v určitou hodinu si sedli všichni k jednomu stolu a měli jsme tu společnou večeři.

Jana Rule: Děkuju, že jsi tohle zmínila, to byl bod, který jsme jako z mnoha jiných neměli připravený a já všechny svoje studenty nabádám k tomu, aby minimálně jednou za týden se pokusili nějakým způsobem nabídnout to, že připraví večeři, a i když nejsou zdatní v kuchyni, tak aby alespoň pár receptů typu řízek, guláš a třeba bramboráky udělali, protože neskutečným způsobem právě ta příprava jídla a pak společné stravování u večeře, tak to tu rodinu absolutně spojuje a to je ten moment, kdy se dá samozřejmě i komunikovat o tom, jakým způsobem budou probíhat další dny, co ten student má v plánu, co třeba od té rodiny potřebuje a co zase ta rodina chce vykomunikovat s ním.

Bára Kobrová: Obecně můžu říct, že samozřejmě v každé rodině jsou různé typy osobností, různí typy lidí, s někým si sednete víc, s někým si můžete sednout míň. Nicméně je to vždycky o tom respektu, o tom opravdu snažit se sžít v té domácnosti s těmi lidmi, protože vy jste tam tím hostem. Já tu zkušenost mám vesměs jenom pozitivní, i když samozřejmě můžu říct, že jsem si třeba osobnostně víc sedla s tím tatínkem a s těmi sestrami, než úplně s tou maminkou, ale nebylo to nikdy v takové rovině, abych uvažovala například nad změnou rodiny, nikdy tam nebyly žádné negativní zkušenosti, ale je to o tom mít otevřenou mysl a i srdce a snažit se třeba pochopit mentalitu a osobnost někoho jiného a vnímat a to je velká, velká škola. Ale vím třeba Jani, že ty máš tu zkušenost zase trošičku jinou a tam k té výměně došlo.

Jana Rule: Ano, já jsem ráda, že se na to ptáš, protože samozřejmě spousty, spousty rodičů, tohle je pro ně jako obava číslo 1, co když si v rámci hostitelské rodiny to moje děťátko nesedne. Já všem říkám, že neexistuje špatná rodina a neexistuje špatný student, jenom ne vždycky ta kompatibilita jako vyjde. Já jsem vděčná za to, že moje hostitelská rodina se rozhodla, že už mě hostit nechce. Bylo to až po Vánocích, takže po pěti měsících, kdy jsem bydlela v rodině, která na tom finančně byla velice dobře, měli jsme paní na úklid, měli jsme paní na vaření a vlastně jsem doma nemusela téměř vůbec nic, ale celá ta rodina fungovala nebo za mě spíš nefungovala společně. Každý jsme si jeli tak trošičku na své triko. Ano, večeřeli jsme společně, ale to bylo 20 minut u stolu a pak jsme se všichni rozutekli a šli jsme si po svým. Takže mě vlastně rádoby nic nechybělo, ale nebyla tam taková ta přívětivá komunikace, nikdo se mě nezeptal, jestli třeba nepotřebuji s úkolama do školy, ale je pravda, že já bych se tenkrát vůbec sama neodhodlala, vůbec by mě nenapadlo, že takhle by to fungovat nemělo. Takže kdyby nebylo vlastně té rodiny, která přišla s tím, že takhle fungovat už nechce, tak bych u nich ten rok dodělala, asi bychom už v kontaktu nebyli, ale oni sebrali tu odvahu, začli to řešit s koordinátorkou. V konečné fázi mě teda tyto fakta řekla koordinátorka, což nepovažuji za správné, ale udělali to asi pro ně tak, jak si mysleli, že je nejsprávnější řešení. Já je zpětně teďka chápu, protože ta organizace tady od toho je, aby tyto komplikace řešila a vlastně během velice krátké doby mi organizace s mojí pomocí našla rodinu novou. Zašla jsem o den později k mé učitelce tancování ze školy na večeři. Tenkrát ty změny rodin fungovaly mnohem rychleji, protože kontroly těch hostitelských rodin nebyly zdaleka tak důkladné v devadesátých letech jako dnes, takže upozorňuji na to, že v moment, kdy v dnešní době dochází ke změně rodin, tak to někdy 2-4 týdny opravdu trvá, protože ty rodiny jsou velice, velice důkladně kontrolovány. Pro mě to tenkrát byla jednoduchá záležitost jedné večeře a July, moje americká maminka, z druhé rodiny mě ten večer dovezla zpět do mé první rodiny, sbalila mně dva kufry a vlastně ještě týž večer jsem se přestěhovala. Už od prvního dne jsem se v té rodině cítila jako součást odjakživa, vlastně jsem s nimi strávila 5 měsíců života, takže ne úplně dlouhou dobu, ale neskutečným způsobem jsme si sedli, měli tenkrát osmiletého syna, Travise, se kterým já do dneška opravdu se každoročně vídáme jezdí s námi na lyže, když jsme ve státech, tak za námi se jede i podívat, protože už samozřejmě nebydlí v Chicagu a se svými hostitelskými rodiči jsem v každodenním kontaktu opravdu mě mají jako vlastní dítě. Už i moje děti pro ně jsou vnuci. Ten rádoby můj příběh, vždycky říkám, že i ten student si může vytvořit celoživotní vztahy a má to přesah, nejenom na ty studenty, ale vlastně už i na děti a na partnery a tím člověk získá tu rodinu za oceánem.

Bára Kobrová: Já děkuju, že to říkáš, protože to je jedna z věcí, kterou si možná student ve věku 15- 17 let úplně tolik neuvědomuje, ale to navázání toho vztahu, to opečovávání toho vztahu i potom, co se třeba vrátí zpátky, tak je velmi cenný, protože to není jen o tom někam vycestovat, naučit se jazyk a potom zase zpátky do svého života. Ale je to něco, co ti v tom životě zůstane, když se o to pěkně staráš, jak se říká, když tu zahrádku dobře zaléváš, tak ona pokvete. A je to moc hezký, se tam potom vracet, ať už na návštěvy tam, nebo když oni potom vycestují zase za studentem, v našem případě do Evropy. Takže to je ta velmi pozitivní věc, a tak by to asi mělo být vnímaný, to není a teď jsme tak jako na to káply, to není jenom studijní, to je celoživotní záležitost.

Jana Rule: No, rozhodně pro mě a já ty zkušenosti mám sama a po těch mnoha, mnoha letech, desítky a možná i stovky studentů, mně s prominutím jako prošli rukama, když přijde rodič a řekne, že vysílá dítě, aby se naučilo anglicky, tak já říkám: to je až na třetím, čtvrtém místě, za mě nejpodstatnější je ta životní lekce toho poznání té jiné kultury, naučení se toho respektu a té zkušenosti toho jiného života a vytvoření si právě těch celoživotního vztahů.

Bára Kobrová: Ještě se vrátím k roli vysílající organizace. Jak často vlastně v průběhu toho pobytu se například s těmi koordinátorkami, případně koordinátory vidíš? A potom ještě taková druhá část té otázky. Jak by měl vypadat standard té rodiny, kdy třeba zpozornit a říct si, aha teď bych měl kontaktovat svého koordinátora, protože tady úplně něco není v pořádku. A jak opravdu poznat případně tu míru toho, kdy začít uvažovat nad nějakou změnou a kdy to je prostě jenom o tom, že je potřeba určitým věcem dát čas a volný průběh.

Jana Rule: Tak, funkce organizace je zaštítit celkově program a samozřejmě napárovat tu hostitelskou rodinu s tím studentem. To, jestli to vyjde nebo nevyjde, je ve hvězdách a pokud student jenom trošičku tomu jde napřed, tak já bych řekla, že mám vysoké procento úspěšnosti studentů, kteří nemění hostitelské rodiny. S tou koordinátorkou, ten student je minimálně jednou za měsíc v kontaktu, ať už přes telefon nebo se koordinátorka staví ve škole nebo doma. Stejnou funkci i ta koordinátorka tvoří pro tu hostitelskou rodinu, takže zase hostitelská rodina, když si neví rady, tak pro mě je právě ta spojka, ta hostitelská rodina. No, a právě u CCI, respektive u mě nebo u mých dětí, jak já říkám svým studentům každoročně, tak dostávám se k tomu standardu a kdy si nějakým způsobem všimnout, kdy je třeba potřeba myslet na změnu nebo ne. Já tím, že se svými studenty jsem v úzkém kontaktu každých 6-8 týdnů píšu. Oni říkají Jano píšeš otravný reporty, píšu. Takový maily většinou 20 až 30 dotazů, kdy opravdu většinou dávám týden na to, aby ten student odpověděl, ptám se na to, jak fungují rodině, co snídají, co obědvají, kdo jim dělá svačiny, jestli si perou, jak provádějí úklid, jak tráví víkendy, co dělají po odpoledních, jaký mají vztahy třeba se spolužákama, jak se dopravují do školy, kolik utratí peněz… Opravdu se ptám na detaily tzv. reporty čtu, někdy je to velice příjemný čtení, někdy je vidět, že s prominutím otravuji, protože mně přijde odpověď 1 až 30 vše OK, takže já pak zas píšu, tohle už nejsou odpovědi, potřebuji alespoň stručné odpovědi. A na základě těch odpovědí zhodnotím, jestli ten student je opravdu v pohodě anebo jestli někde něco drhne nebo ho nějakým můžu popostrčit v tom, že cítím, že třeba problém nastal. V tenhle moment většinou zvedám telefon nebo píšu a domlouváme telefonní hovor s tím studentem, z něhož já získám víc informací o tom, jaká ta atmosféra doma je. Ze začátku programu a myslím tím opravdu první 2-3 tři měsíce nemám ráda, když ten student po 14 dnech nebo po třech týdnech napíše, Jano chci změnit rodinu. Ta doba je natolik krátká, že student nemůže vůbec zhodnotit, jestli ta rodina je nebo není vhodná, protože za takhle krátkou dobu není možné jako se sžít.

Bára Kobrová: Já tady možná i doplním to, že ono opravdu a není to třeba ani věc těch tří týdnů, ono třeba opravdu těch 10 měsíců tam může být nějaký člen, se kterým to jaksi není úplně tak ideální, jak by si člověk mohl představovat, ale ono ve finále i to je nějaká lekce, to je život, to je to naučit se toho respektu. A dneska, zpětně hodnoceno no po už teda mnoha letech. Vlastně zpětně to byla velmi cenná zkušenost, mít v tý rodině někoho, s kým si velmi sedíš a mít v tý rodině i někoho, s kým zkrátka potřebuješ možná někdy trošičku víc zapracovat na tom vztahu a najít společnou řeč, protože to jsou potom ty lekce, které jsou do života velmi cenný.

Jana Rule: Tak a je to přesně tak, jak říkáš, protože je potřeba drobných komplikací na to, aby člověk vyrostl, aby se naučil správně komunikovat, aby ty komplikace řešil, protože konkrétně ve Spojených státech a v rodinách se nic nevyřeší samo. Pokud ten student tomu alespoň trošku nepůjde napřed, tak se ty problémy budou jenom prohlubovat. I z tohohle důvodu píšu ty reporty a čtu je a v momentě kdy mám pocit, že je potřeba do toho nějakým způsobem vstoupit a tomu studentovi poradit, tak radím. Nejčastější mojí radou je: udělejte něco dobrýho k večeři, sedněte si ke stolu a velice slušně a mile, řekněte, co cítíte, že je za problém. A v 90 % případů je to vlastně o té komunikaci a o tom, že ta rodina nemohla tušit, že studentovi něco vadí. Stejně tak, když něco vadí rodině, tak je prostě potřeba, když ten student má pocit, že někde něco drhne, aby prostě s tím přišel a aby si upřímně, ale znova říkám, v rámci slušného, velice slušného a vděčného chování o tom promluvili. Na druhou stranu, ten student tam je v roli dobrovolnické rodině, je jeho úkolem respektovat rozhodnutí té rodiny a nikdy toho studenta ta rodina nebude k ničemu nutit ať už z náboženského hlediska nebo s dalšími jakoby aktivitami, to už je pak téma další, který určitě my naťuknem, ale je prostě potřeba, aby o tom ty studenti mluvili. A jsou momenty, kdy student není přesvědčen o tom, že chce rodinu vyměnit, v ten moment to samozřejmě probere se mnou a já, pokud vycítím, že je na čase a udělám maximum pro to, aby si s tou rodinou promluvil, uvařil, aby se snažil vyjít vstříc a aby našli tu společnou řeč a prostě to nefunguje a může se stát, že to nefunguje. Tak je prostě potřeba jít takzvaně o dům dál. Ale, to upozorňuju hlavně rodiče v České republice, toto rozhodnutí musí prvotně přijít od toho studenta, nemůže přijít od rodičů tady v Čechách, protože ten rodič v Čechách tam v tom okolí nežije, není tam a neví, jakým způsobem opravdu ten student v rámci té rodiny funguje.

Bára Kobrová: A tady přichází otázka, kterou já už tady mám delší dobu připravenou, ale to je kontakt s rodinou v České republice. Jak častý doporučuješ, aby byl? Protože ano, jednou z těch velkých věcí je, jet se tam tu angličtinu naučit a opravdu se jí naučit, jak nejlíp je v mých možnostech, tak jak častý by ten kontakt měl být, protože z mé zkušenosti v roce 2007 opravdu sociální sítě byly teprve v prvopočátku. Facebook si moji spolužáci na střední škole zakládali právě ten rok, kdy já jsem tam byla a když jsem se vrátila zpět, tak jsem byla jedna z prvních, kdo ho vlastně tady vůbec měl. To znamená komunikace přes Messenger, přes WhatsApp a podobné aplikace v té době nebyla možná. Můj jediný kontakt byl přes Skype, přičemž moje maminka určitě nebyla fanoušek Skypeu, takže ten kontakt byl spíše telefonicky. A tím, že byl minimální a byl třeba jednou za měsíc telefonicky a spíš jsme si třeba psali maily, který já už jsem potom ani nechtěla psát v češtině. Tak jak to je dneska? Je to velkou komplikací, ta propojenost komunikační, doporučuješ to, nebo to opravdu odříznout a soustředit se na to, co je tam?

Jana Rule: Teď jenom to vypadá, že my jsme byli ve státech za dinosaurů.

Bára Kobrová: Vypadá.

Jana Rule: Ale ono to tak není, jenom to šlo strašně rychle dopředu. A všechno špatný, znova to říkám, je pro něco dobrý. Já, ať už využívám všechny možný sociální sítě, tak ta komunikace s rodinou tady v Čechách by měla být co nejvíc odříznutá. Samozřejmě vím ty maminky a tatínkové tady Čechách to nevydrží a mají prostě tu potřebu s těmi dětmi mluvit. Chápu to, jsem taky máma, a když mám děti různě po světě, tak jsem ráda, když o nich vím a musím se sama opravdu držet, stačí aspoň že napíšou, že jako OK a třeba pošlou fotku, tak tento způsob komunikace mně vůbec nevadí a chápu to. Já doporučuji, jednou za 14 dní si domluvit konkrétní pravidelnou hodinu, kdy třeba na půl hodinu, na třičtvrtě, na hodinu se ten student s těma rodičema spojí telefonicky nebo přes facetime nebo přes Messenger, řeknou si dojmy, zážitky a tímto, s prominutím na dalších 14 dní uříznout. Málokdo doporučení dodržuje, ale studenti, kteří toto dodrží, tak bych řekla, že naopak se mnohem rychleji adaptují a začlení se do té hostitelské rodiny, nežijí totiž dvojí život, žijí jenom ten život na maximum tam a snaží se využít každého volného momentu tak, aby využili na maximum těch 10 měsíců, protože to, co je tady v Čechách, vám neuteče, ale to, co je tam, tak za 10 měsíců bude po všem a vy už nebudete mít znova tu příležitost se tam vrátit za stejných podmínek. Takže sociální sítě, kontakt, omezit co nejvíc můžete.

Bára Kobrová: My jsme probrali umístění do jednotlivých států, co očekávat, neočekávat od hostitelských rodin, ale celkově, a to je hodně důležitá věc, jak se tam cítit dobře, co jsou ty hlavní důležité věci, a to je komunikace na prvním místě. Probrali jsme i role vysílající organizace v Americe, když se něco děje, tak ta pomoc tam je. Probrali jsme i nějakou míru toho, kdy začít případně zvažovat změnu rodiny a tady by z pohledu té vysílací organizace a těch koordinátorů tam měl být student v bezpečí, je to tak?

Jana Rule: Samozřejmě. A všichni moji studenti mají v takovém tom mé manuálu na jedné velké stránce, že prvotně se vždycky s problémem jde nejdříve za hostitelskou rodinou, pak za koordinátorkou, na třetím místě jsem já a pak opravdu dlouho, ale dlouho není nikdo. A až na posledním místě, a rodiče to neradi slyší, ale jsou právě ty rodiče. A konkrétně studenti, kteří to řeší tímto způsobem, tak to řeší tím nejlepším způsobem, protože jsou komunikativní a snaží se vyřešit ty problémy sami na místě. A z tohohle důvodu jsou absolventi nebo z tohohle důvodu se účastní tohohle programu, protože se chtějí osamostatnit, chtějí nabrat zkušenosti v rámci té komunikace a naučí se řešit ty věci ne po svém, ale po své ose, bez pomoci právě bez toho backupu, těch svých vlastních rodičů.

Bára Kobrová: Je to určitě i velká míra toho, naučit se tam sám rozhodovat a řešit ty situace, protože opravdu ta rodina žijící v Čechách, ta vaše rodina, nemůže vědět a cítit se tak, jak vy se cítíte tam. My jsme tady nakousli náboženství, tady já asi můžu zmínit tu moji osobní zkušenost, kdy rodina byla zvyklá každou neděli chodit do kostela a dali mi na výběr.

Jana Rule: Výborně, ale řekni mi, jak vypadal nedělní americký kostel.

Bára Kobrová: Tak teď to chci právě dodat k tomuto. Rodiče šli do krásnýho, novýho, hezkýho moderního kostela zazpívat si písničky, když to takhle s lehčím a zjednoduším. A spíše možná v rámci té společenské události se opravdu potkat s komunitou a být s někým v kontaktu. Je to něco, co si myslím, že úplně přes ten týden tam zkrátka nestihnou a je to hodně společenská záležitost. A vlastně my děti, studenti jsme měli svoji vlastní skupinu. A tady zase musím zmínit to, že je to o tom přístupu. Jak k tomu přistoupím. Pokud mám uzavřenou mysl a řeknu si hnedka: to hodím do škatulky, tak to je náboženství, já jsem ateistka, tam chodit nebudu. Měla jsem tu volbu, nemusela jsem tam chodit. Já jsem k tomu přistoupila tak, že uvidím, co mi to dá, a když mi to něco dávat bude tak, proč bych tam nechodila. A rozhodně jsem to neměla tak, že bych byla věřící. Chodila jsem do skupiny, kde se částečně četly nějaké úryvky z Bible. Ty jsem, ano v té době u puberťáka brala jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven, ale velmi přínosná část byla a dneska se to vlastně učí jako mindfulness techniky. A to bylo to si tam zvědomit to, co se nám za ten týden povedlo, co se nám naopak nepovedlo, na čem bychom chtěli zapracovat, stanovit si nějaký vnitřní cíle a potom trošičku to nechat usadit a dát si tam nějakou meditaci. A tohle to jsou potom věci, které zase vlastně člověka můžou posunout někam dál a roste jako osobnost. Takže vždycky máte možnost volby, to si myslím, že by v té rodině mělo být, že by neměli nikoho do ničeho tlačit.

Jana Rule: To ale tak rozhodně vždycky je. Ten student, ale stejně jak jsi řekla na začátku, měl být minimálně ze začátku toho programu tomu nakloněn a neměl by od prvopočátku říct, já s váma nikam v neděli nejdu. Znamená to, že on odmítá ty principy toho jejich života, a přece tam jede kvůli tomu, aby poznal ten různorodý a jiný, odlišný život. A bez toho, aniž by právě do toho kostela nebo bez těchto aktivit, kdyby se jich neúčastnil, tak nemůže právě udělat ten krok dál a poznat tu kulturu na 100 %

Bára Kobrová: A i tak jsem se pořád cítila jako ateistka někde z prostředka Evropy, ale zkrátka vzala jsem si z toho to pozitivní a to si myslím, že byl zase jeden z těch elementů, který potom posiloval ty vzájemný rodinný vztahy a vůbec to, že oni se snažili pochopit to, jak třeba my žijeme tady a hodně se ptali na to, jestli do kostela třeba chodíme, nechodíme nebo jak to máme. A vnímali to, zajímalo je to a stejně tak ocenili, když jsem já měla ten zájem o jejich kulturu.

Jana Rule: Přesně tak, takže já všem studentům doporučím, aby před ničím hnedka neříkali ne, ale aby se opravdu účastnili těch rodinných aktivit, ať už to je kostel, ať už to je pomoc, babičce jít vymalovat, uklidit společně sníh anebo jít pomoct třeba do místního domova důchodců, protože je tam třeba sbírka potravin. Těch aktivit se tam opravdu nabízí spousty, spousty a je jenom na tom studentovi, jak to správně uchopí.

Bára Kobrová: Je něco z tvého pohledu, co jsme v kontextu hostitelských rodin a v tomto tématu nezmínily? 

Jana Rule: Nezmiňovaly jsme ještě ortodoxní rodiny, a to by chtělo upozornit na fakt, že studenti nikdy nejsou umisťováni do zcela ortodoxních rodin, protože ty odlišnosti v té kultuře by byly tak veliké, že by ta souhra vzájemná nebyla možná, ale samozřejmě, že ty děti, studenti bývají umisťováni do různorodých náboženství. Já sama, moje druhá rodina jsou židovského původu, ale znovu upozorňuju. Není to tak, že by doma se jídlo jenom košer jídlo, dodržují se některé svátky, to ano. A zas pro mě to byl obrovský přínos získat ty zkušenosti i z jiného druhu náboženství, ač jsem teda ateista. Takže pro český rodiče, nemějte strach, vaše dítě určitě nepřejde s vírou v nějaké jiné víře, protože ten tlak tam nebývá takto velký a všichni ti studenti mají svoji volbu.

Bára Kobrová: Já tady k tomu ještě dodám a my se k tomu dostaneme potom v dalších tématech, které se budou týkat školy a výběru předmětů apod. Ale vlastně úplně na začátku já jsem nevěděla, co to je comparative religions, když jsem si to zadávala, až ve druhém pololetí jsem zjistila, že jsem se přihlásila na náboženství. Nicméně zase to zní nějak, ale ta zkušenost potom a říkala jsem si, odhlaš to, co tam budeš dělat. Ale ta zkušenost potom, kdy posloucháte, ne tu teorii, ale tu praxi těch lidí, kteří to žijí a jakým způsobem se jim to promítá do života. To je obrovská obohacující zkušenost. To je to, proč cestujeme, učíme se o jiných kulturách, takže já tohleto jedině, jedině doporučuju.

Jana Rule: Já s tebou musím souhlasit, a to je a už jsem to říkala dříve, jeden z těch důvodů, proč by ten student a každé dítě mezi 15. a 18. rokem. Mělo někam vyjet, protože to je přesně to poznání toho života jako takového a naučení se toho respektu vůči jiným kulturám a jiným osobnostem.

Bára Kobrová: Já moc děkuju za toto téma, které jsme pokryly bohatě. Věřím, že jakékoliv doplňující dotazy, které by k tomu případně byly, tak rodičům budou zodpovězeny a my se budeme těšit zase u dalšího tématu. Na shledanou. 

Jana Rule: Děkuju, mějte hezký den.

Diskuze, hodnocení a zkušenosti




Potřebujete s výběrem studia pomoci?

Poraďte se s Janou Rule, majitelkou CCI

konzultace zdarma
Poslední blog z USA

Poslední blog z USA

Čauky všichni, vítejte zpátky u mého blogu – tentokrát již posledního. Pokud jste četli blog předchozí, tak víte, že už jsem nějaký ten pátek zpátky v Česku, a tak si myslím, že nastal čas se tu s vámi rozloučit. celý příspěvek

VÍZUM a poslední MĚSÍC ŠKOLY

VÍZUM a poslední MĚSÍC ŠKOLY

Ahoj, čtenáři! Vítám vás po měsíci u dalšího příspěvku na mém blogu, tentokrát již čtvrtého. V tomto příspěvku se zaměřím na můj poslední měsíc školy a vyřizování víza do USA. celý příspěvek