Sportující Američané aneb naše strastiplná cesta na fotbalovou MLS!

Amerika je velice zvláštní místo. Je to země, která je téměř v každé záležitosti rozdělena na dvě poloviny. Jedna skupina Američanů hledí na každý cent, druhou peníze netrápí ani v nejmenším. Jedna část nedá dopustit na Republikány, druhá zase na Demokraty. Někteří preferují McDonald's, jiní Freddy’s. Ovšem, i přes to všechno je tu záležitost, která je spojuje. A jsou to sporty. Ať už je to Americký fotbal, Baseball nebo třeba basketbal, téměř pro všechny to něco znamená.

Po půl roce mohu s klidem říct, že když se řekne Amerika, v hlavě se mi vybaví právě sport. Desetitisícové návštěvy na stadionech i těch nejmenších družstev a týmů napovídají, jak moc to pro Američany znamená. V ulicích potkáváte spousty lidí, kteří nosí oblečení se znaky jejich oblíbeného týmu. Nezáleží na tom, jestli jste popelář či právník. Když jde o sport, tak obrovská diverzita, kterou jinde můžete pozorovat téměř všude, se vytrácí během okamžiku a ze všech se stává jedna velká rodina.

S tímto sportovním „šílenstvím“ se začíná už ve škole, kde jsou sportovci tou nejuznávanější skupinou. Na základních školách je to pouze sportování pro radost. Jakmile se ovšem dostáváte na školu střední, tato radost se mění ve velkou soutěživost a bojovnost. Můžete být hnáni i vědomím, že když budete opravdu dobří, můžete získat i takzvané „Athletic Scholarships“, které vám zaručí možnost sportování i na vysoké škole plus vám to studium i uhradí. Je to velice dobrý způsob, jak získat vysokoškolské vzdělání, jelikož se v Americe za studium na vysokých školách musí platit opravdu velké poplatky. Jedná se o desítky tisíc dolarů za semestr a to si většina rodin, respektive studentů, nemůže dovolit. Ovšem k tomu, abyste o této možnosti mohli vůbec uvažovat, musíte být jeden z nejlepších.

Po opuštění školy, počet aktivních sportovců, padá na minimum. Lidé nemají čas ani náladu. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že dokud jste dítě, je větší pravděpodobnost, že budete hubení. Jakmile začnete pracovat a dospějete, tato pravděpodobnost se otáčí. Školy v tomto byznysu mají opravdu velké slovo.

Avšak nedostatek času, energie ani chuti neznamená, že na sport dospělí Američané úplné zapomínají. Právě naopak. „Sportovat“ se začíná u televizí, v lepším případě na stadionech.

Já jsem měl možnost navštívit dva zápasy fotbalové MLS, jelikož můj „host táta“ je opravdu veliký sportovní fanoušek a fotbal je jeho oblíbencem. První zápas, který jsem mohl navštívit, byl zápas západní konference mezi Sportingem Kansas City a Realem Salt Lake City. Zápas se odehrával právě v Kansas City. Vzdálenosti jsou v USA tak obrovské, že na domácích stadionech potkáte fanoušky hostujícího celku jen velmi zřídka. Pro představu, cesta z Wichity do Kansas City nám zabrala necelé čtyři hodiny a to se jednalo pouze o cestu uvnitř jednoho státu.

 

Cestou jsme se měli stavit pro Carla, tedy syna „host“ rodičů. Žil v hlavním městě Kansasu, Topece. Toto městečko se nachází přesně mezi Wichitou a Kansas City. Na cestu jsme vyrazili velice brzy, abychom byli na místě včas a abychom si mohli dopřát oběd v nějaké z tamních restaurací. Tudíž jsme vyráželi s jistou časovou rezervou. Prvních 40 minut probíhalo v poklidu. Dokonce jsme si udělali i fotografickou zastávku na to, abych mohl nafotit nějaké fotky „divoké“ kansaské přírody. Jakmile jsem skončil, vyrazili jsme zpět na trať. Po necelých 50 metrech jsme uslyšeli naprosto ohlušující ránu. Ihned jsme se zastavili a zjistili, že máme úplné zničenou přední pneumatiku.

 

Jelikož tu opravdu nebyl čas na žádné čekání na odtah, museli jsme naši pneumatiku vyměnit po staru. V určité sociální skupině se toto nepovažuje za úplně standartní postup a žádní z mých třech „kolegů“ nebyl ve výměně kol úplně zběhlý. Musel jsem se toho tedy chopit já a moje znalost výměny kol nebyla zrovna spolehlivá. Nakonec, po velkém boji, jsme tento úkol zvládli a vrátili se zpět na cestu.

 

I přesto, že pneumatika byla opět funkční, nemohli jsme jet více, než 40 mil za hodinu. To se rovná asi 60 kilometrům za hodinu. Touto rychlostí bychom do Kansas City nedojeli nikdy. Museli jsme tedy vymyslet nějakou alternativu. Když jsme po dvou hodinách v dálničním pravém pruhu konečně dorazili do Topeky, příliš jiných možností se nenabízelo. Byla totiž neděle a ve všech servisech bylo zavřeno. Nakonec jsme se rozhodli, že použijeme Carlovo auto. A tady se ukázal další problém a sice auto, které pro nás představovalo poslední naději, bylo pouze čtyřmístné a nás bylo pět. Po další hodině, kdy se z nás všech stal jeden velký sendvič, jsme se nakonec dokázali dostat do Kansas City a kupodivu, včas.

 

Před stadionem v Kansas City se nachází opravdu obrovské parkoviště, na kterých potkáváte krom aut, také obrovské skupiny fanoušků. Většinou grillují, hrají hry, povídají si. Všude panuje přátelská atmosféra a všichni vás berou velice pozitivně. Několik z těchto skupin nás dokonce lákalo na to, abychom se k nim připojili. Všechny jsme slušně odmítli a vyrazili přímo na stadion.

 

Na rutinních prohlídkách u bran do areálu stadionu nic zvláštního nenajdete. Většinou musíte vyčkat pár minut ve frontě, poté vám elektronicky zkontrolují vstupenku, projdete detektorem kovu a již se nacházíte v areálu stadionu.

 

Areál si žije vlastním životem. Před vstupem přímo na stadion si můžete zahrát různé hry, vyzkoušet výzvy, nebo si nakoupit nějaké ty fanouškovské předměty. Stadion v Kansas City není ani při nejmenším stadionem největším, ale přesto z něj atmosféra přímo sálá. Již zvenčí můžete slyšet různé popěvky fanoušků. Pokud se před zápasem nějak zvláště nudíte, můžete na výsledkové tabuli pozorovat hru, která v Americe dává dvojnásobný smysl. Kamera je namířena na pár, který je zahleděn do jejich mobilních telefonů. Zároveň pod nimi odpočítávají hodiny. Jakmile se pár přestane věnovat telefonům, hodiny se zastavují. Rekord byl 6 minut.

 

Když už se zápas blíží a hráči nastupují na stadion, zpívá se hymna. Vždy se pozve nějaký host, který má tuto poctu. Většinou se ještě vzdá pocta americkým vojákům a veteránům, kteří tvoří důležitou část Americké společnosti. Většinou se ještě před zápasem rozohní ohňostroj a zápas začíná. Americký „soccer“ mne opravdu příjemně překvapil. Nikdy bych si nepřipustil, jak moc Američané tento sport prožívají a jakou jsou schopni naladit atmosféru. Zápas nakonec dopadl nerozhodně, tedy 1:1, ale pro mne to byl opravdu neskutečný zážitek.

 

Američané jsou lidé, které sport zajímal, zajímá a zajímat bude. Zřejmě to nikdy nebude to, co si většina lidí představí, každopádně je to něco, co hraje v americké společnosti opravdu velkou roli.

Matouš Budig

Matouš Budig, Sulkovec
student v USA, ročník 2018–2019

informace o studentovi...

Poslední příspěvky

01. 06. 2018 Moje cesta do Ameriky!

Instagram

Sledujte mě i na Instagramu

Facebook

https://www.facebook.com/profile.php?id=100006115457247