Coloradská Odysea

Někdo se mě tu a tam zeptá, jestli nemám strach, protože rok je přece dlouhá doba. Jasně že mám strach, musel bych být robot, abych neměl obavy. Bojím se hlavně začátků a rané aklimatizace. Tak nějak v duchu vím, že to bude všechno v pohodě, ale něco mě stejně nutí dělat si starosti.

Zdravím vážení! Od posledního blogu uběhla spousta času a taky se toho hodně stalo. Dostal jsem informace o umístění a hostitelské rodině, se kterou jsem se už i spojil. Ale pěkně popořadě.

Nedávno se na stránkách Greenheart konečně u kolonky „placement status“ objevilo slovíčko „placed“, rozklikl jsem odkaz „view placement details“ a vyskočilo na mě okno se všemi možnými informacemi. Lokace umístění, škola, do které budu chodit, jména členů hostitelské rodiny, jejich zaměstnání, koníčky a obecně volnočasové aktivity, domácí mazlíčci, důvody, proč se rozhodli hostit, jaký mají způsob života, vzdálenost školy od domova, dostupnost dopravy, fotografie každé místnosti a tak dále, a tak dále. Dozvěděl jsem se, že následující rok strávím na střední škole ve státě Colorado. Je to nádherné místo, které se pyšní národním parkem Rocky Mountains. Bydlet budu ve městě Loveland, kterému, (jak nečekané) místní říkají „Město lásky“. Nachází se asi 10 mil od města Fort Collins a asi 65 mil od hlavního města Colorada - Denveru.

V dokumentu jsem nalezl i e-mailový kontakt na hostitelskou rodinu, neváhal jsem proto ani vteřinu, nadepsal adresu a už dával dohromady první e-mail, ve kterém jsem představil sebe a svojí rodinu, čemu se věnuji atp. Odpověď mi dorazila hned následující den, (je to trošku komplikované kvůli jinému časovému pásmu) následoval dlouhý řetěz zpráv, kdy jsme se navzájem poznávali a vyprávěli si různé příhody. Časem se naše komunikace přesunula na Facebook, čímž se značně urychlila. V hlavě mi utkvěla zejména jedna konverzace, kdy jsem se mým náhradním rodičům snažil vysvětlit, jak probíhají naše Velikonoce a k čemu přesně slouží pomlázka. Není to nic lehkého. Opravdu.

O několik velice zábavných konverzací později jsme se s hostitelskou rodinou shodli, že si někdy zavoláme přes Skype. Když se nám asi po týdnu konečně podařilo sladit termín a čas, došlo k hovoru. Zpočátku jsem se bál, že nebudu jejich angličtinu moc stíhat, ale bylo jim tak krásně rozumět, že jsem po čase úplně zapomněl, že mluvíme cizím jazykem. Po chvíli si moje hostitelská maminka vzpomněla, že v Praze kdysi dokonce studovala a začala v jakési krabici lovit všechny možné artefakty, mimo jiné například papírovou dvacetikorunu. Zatímco dál prozkoumávala krabici, povídali jsme si s náhradním tátou o sportu. Spojuje nás totiž záliba v basketbalu a bylo mi slíbeno, že se zajdeme podívat na nějaký zápas NBA. Jestli to vyjde, splním si jeden ze svých dětských snů a slibuji, že všechno řádně zdokumentuji! První Skype hovor trval bezmála dvě hodiny a než jsme jej ukončili, domluvili jsme se, kdy si opět zavoláme.

Někdo se mě tu a tam zeptá, jestli nemám strach, protože rok je přece dlouhá doba. Jasně že mám strach, musel bych být robot, abych neměl obavy. Bojím se hlavně začátků a rané aklimatizace. Tak nějak v duchu vím, že to bude všechno v pohodě, ale něco mě stejně nutí dělat si starosti. Jenže mně to za to stojí. Splním si tím svůj sen a navíc trochu ukojím své lačnění po dobrodružství. Nasbírám nespočet zkušeností, které mi vydrží, dokud ze mě nebude kmet a vím, že toho nebudu litovat!

Matěj Vlček

Matěj Vlček, 
student v USA, ročník 2019–2020

Poslední příspěvky

08. 10. 2019 High School Life
22. 05. 2019 Coloradská Odysea