První střípky života v USA!

Tak jsem tu! V relativním duchovním pořádku jsem dorazil na území Spojených států. Cesta byla únavná, strastiplná a nepříjemná, ale zvládl jsem to. V podstatě ihned po příjezdu jsem se dostal pod palbu naprosto extrémního vedra. Teplota na sluníčku tu normálně přesahuje čtyřicítku a místní se tím opravdu nevzrušují. Podle Mika, tedy mého „host father“, je to v Kansasu naprosto normální a prý jsou to stále docela chladné dny. Když vidím, jak se Češi rozpouští při pouhých třiceti stupních, zde by se nejspíš rozpustili dočista.

Ihned na letišti se mne ujali „adoptivní rodiče“ a já vyrazil poznávat Ameriku. První věc, které si všimnete okamžitě po opuštění letiště, je ta, že každý člověk v USA vlastní auto. Sice je to lehká nadsázka, ale silnice jsou opravdu přeplněné, nepotkáte tu téměř žádné chodce a městská doprava nefunguje zdaleka tak dobře, jako v Česku. A v naší zemi to opravdu žádná hitparáda není, tudíž si to umíte představit.

Těžko říct, co normálního člověka zaujme na Americe jako první. Mě vždycky velice bavilo pozorování lidí. Takže to dělám i tady. Nemyslím ten typ pozorování, kdy se za někým plížíte a snažíte se zjistit, co má za lubem. Já si rád najdu nějaké hezké místo a sleduji, jak se lidé chovají, jak chodí oblékáni a tak podobně. Když se řekne „typický Američan“, většina lidí si představí opravdu tlustého člověka, který v tomto směru opravdu nemá nedostatek. Bohužel, je to realita a opravdu velká většina Američanů, které jsem prozatím potkal, měla nějaké to kilo navíc. Občas pár desítek kilo, občas opravdu jen to kilo.

Abych neukázal pouze tu negativní stránku Američanů, je tu i ta druhá. Strávil jsem tu prozatím pět dní a myslím, že s jistotou mohu říci, že všichni jsou abnormálně přátelští. Prozatím jsem nepotkal člověka s negativní reakcí vůči mně, nebo vůči komukoliv jinému. Hned první den po mém příjezdu, si mne odchytil soused a s úsměvem na tváři a skutečným zapálením, se mne začal ptát na všechny možné otázky. Všude, kde projdu, mne lidé zdraví, usmívají se, ptají se. Je to krásný pocit.

Včera jsem se byl poprvé podívat do školy, kterou budu tento rok navštěvovat. Upřímně.. je to děsivě velké místo. Když jsem ji poprvé spatřil, dostal jsem se do transu. Je to úplně nová, obrovská budova americké střední školy, která se rozprostírá uprostřed ničeho. Můžete se dívat na všechny strany, ale všude bude pouze louka, les nebo prostě nějaké strniště. Uvnitř je to stejně velké jako venku. Navštěvuje ji téměř dva tisíce studentů a to je prostě opravdu velké číslo.

Když už jsem začal mluvit o té velikosti.. pro člověka z České republiky tu bude obrovské úplně všechno. Normální obchodní dům bych tu přirovnal k pražskému letišti, silnice k nejširším místům Amazonky a domy k největším panelovým domům v Česku. Poslední bod je myšlen trochu jinak, než to pravděpodobně zní. Je tu spousta bohatých lidí, kteří si mohou dovolit opravdu krásné a velké domy, které známe z filmů, ale je tu také velká spousta lidí, kteří si nemůžou dovolit téměř nic. Je tu cítit velký rozdíl mezi lidmi, kteří peníze mají a kteří ne.

Po čtyřech dnech, které jsem v Americe strávil, mám velice smíšené pocity. Amerika mi snaží ukázat tu hezčí tvář a daří se jí to. Jsem unesen z krás Kansasu. Ale bohužel.. je velice poznat, že tu existuje i ta druhá tvář, která se snaží schovávat za tu první.

Matouš Budig

Matouš Budig, Sulkovec
student v USA, ročník 2018–2019

informace o studentovi...

Poslední příspěvky

01. 06. 2018 Moje cesta do Ameriky!

Instagram

Sledujte mě i na Instagramu

Facebook

https://www.facebook.com/profile.php?id=100006115457247