Jak to vlastně chodí ve škole v USA

Tentokrát začnu trochu netradičně a přeskočím cross-country. Říkala jsem si totiž, že bych vám mohla podrobně popsat, jak to chodí ve škole v USA. Je tady spousta maličkostí, které u nás nenajdete a které jsem v prvních dojmech z americké školy nesdílela. A byla by to škoda, protože mi přijde, že jsou to zajímavé zvyky.

Hned ten první dokazuje, jací jsou Američani hrdí na svoji zemi. Každé ráno, nás z rozhlasu pozdraví ředitel, popřeje nám dobré ráno a řekne pár vět. Poté se drží deset vteřin ticha a následně se všichni postaví, přiloží ruku na srdce a odříkávají spolu s hlasem řinoucím se z rohu místnosti Slib věrnosti (Pledge of allegiance). 

“I pledge allegiance to the flag of the United States of America, and to the Republic for which it stands: one Nation under God, indivisible, with Liberty and Justice for all.” 

“Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje: jednomu nedělitelnému národu, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.” 

Někteří lidé proti tomu prý protestují tím, že sedí. Paris si osobně myslí, že je to hloupé. Dělají to prý už od mala. Když se připomínalo výročí teroristického útoku na Dvojčata 11. září, drželi jsme minutu ticha a poté zazněla hymna na počest obětí. 

S rozhlasem ráno rozhodně nekončíme. V průběhu dne hlásí jména studentů, kteří se musí neprodleně dostavit do ředitelny. Většinou protože nedodrželi dress code. Na to se tu hodně dbá. V předmětu Fashion and Apparel jsme na téma “co patří do školy a co ne” diskutovali celý týden. U nás v České republice se každý obléká normálně, takže není co řešit, ale tady je oblečení na programu každý den. Nejvíce rozproudí krev, když je dress code zaměřený pouze na holky, což znamená diskriminace žen! A matky se staví za svoje dcery, píší pobouřené články a prosazují takzvaný gendre-neutral dress code. Asi nemusím psát, jak “ujeté” si myslím že toto celé je. 

Na začátku třetí hodiny dostaneme přehled aktuálních informací týkajících se školy (opět z rozhlasu). Většinou se jedná o výsledky školních utkání nebo pozvánky do jednotlivých klubů. Poslední týden nám také každý den připomínají, že během oběda máme zůstat sedět na svých místech a neshromažďovat se u schodů. Každé zprávy končí větou: To je pro dnešek všechno Whips. Mějte pěkný den. Buďte zodpovědní, zdvořilí a dělejte chytrá rozhodnutí!” 

Když už jsem nakousla oběd, chvíli se u něj zdržím. Nepředstavujte si jídelnu s nepříjemnými kuchařkami, které vám nabírají knedlíky s univerzální hnědou omáčkou a pak vám vynadají za to, že jste jídlo nedojedli. Tady to funguje spíš jako bufet. Můžete si vybrat z různých “barů” a zbytek jídla si vzít z přihrádek a ledniček. Najdete tu tacos bar, sandwich bar, dále bar s pizzou a hamburgerama. Poté je tu i oddělení s teplým jídlem, kde jsou každý pátek těstoviny, ale tam moc lidí nechodí, protože ta jídla prý nejsou moc chutná. Dále je každé úterý “salad day” a myslím ve čtvrtek si můžete dál asijské jídlo. Většina lidí chodí na sandwich. Ve středu všech barů najdete ovoce a zeleninu, občas želatinu nebo něco sladkého, mají tu i ledovou tříšť a nesmím zapomenout na brambory na všechny způsoby. Střídají se hranolky, bramborové nugetky a něco jako americké brambory. U kasy si pak můžete koupit brambůrky a sladkosti. 

Tři holky, se kterými sedím u stolu si každý den kupují sandwich s kornoutkem brambor. Zbylé dvě vždycky na stůl vytáhnou plastové sáčky s křupkami a sušenky. Někdy je vidím jíst baby mrkvičky a jedna z nich má občas v krabičce kus masa.  Když se rozhlédnete kolem moc rozdílů nenajdete. Maximálně tak v pizze a hamburgerech, které se vyskytují na ostatních stolech. Je pravda, docela dost dětí s sebou nosí lunch boxy a já nechodím a nezkoumám, co kdo má. Nicméně Paris říkala, že populárnější je si obědy kupovat. Za měsíc obědvání na americké škole mám dojem, že můžeme být vděční za pořádné jídlo v českých jídelnách (i když ne vždy všem chutná). Někomu to přijde skvělé pizza a tacos, ale opravdu byste to chtěli jíst každý den? Jak byste potom vypadali? Myslím, že z tohoto odstavce je asi jasné, že já si nosím obědy z domu.  

Kolem schodů vedoucí z přízemí, kde se nachází jídelna, jsou rozmístění učitelé a hlídají, aby nikdo odešel. První týden, když jsem ještě nevěděla, co a jak a myslela si, že si během oběda můžu chodit kam chci, jsem se rozběhla do schodů a okamžitě se za mnou ozval nepříjemný hlas, “Hej! Kam jdeš!?” Když vysvětlíte, že musíte do knihovny zařídit to a to nebo máte jiný dobrý důvod, samozřejmě vás pustí. Ale na poprvé jsem byla zaskočená. 

Během hodin také nemůžete jen tak někam jít s prázdnýma rukama. Každý učitel má ve třídě propustku, většinou je to kus prkna s vyrytým jménem učitele a natřené na fialovo (barva školy), kterou si musíte vzít s sebou pokaždé, když jdete v hodině na záchod. Ale například v učebně výtvarné výchovy máme jako propustku ruku plastové figuríny. S tou jsem ještě na toalety nešla. A abych se opravila, Američani neříkají, že jdou na záchod, ale do koupelny (bathroom). S čímž mám já trochu problém a asi občas vypadám jako křupan, protože je to pro mě hrozně nepřirozené. Myslím, že by tady koukali s otevřenou pusou, jak to u nás chodí, když někteří moji čeští spolužáci hlásí celé třídě, co tam jdou konkrétně dělat a pak vám ještě sdělí, jak to šlo! 

Kdykoli přijde někdo pozdě do hodiny, nese s sebou papírek podepsaný od jiného učitele nebo counselora, aby mohl dosvědčit, kde přesně byl. Zkrátka bez propustky se nemůžete ani hnou. Můžete, ale budete mít velký problém s absencí. Dokonce zavolají rodičům domů a sdělí jim, že jste nepřišli na hodinu. Větře mi, že to tak je. Mám vlastní zkušenost! Samozřejmě jsem nebyla za školou, šlo o malé nedorozumění. Ale hned volali! Funguje to trochu jako omluvenka, ale mnohem přísněji. Žádné, “Od ledna nastolíme tvrdý režim.” nebo “Jestli mi do pátka nedoneseš omluvenku, napíšu ti neomluvené hodiny!” tady neexistuje. 

Zmínila jsem counselora. Nejsem si úplně jistá, jak funkci této osoby přeložit. Poradce? Každý student americké střední školy má jednu takovou paní, většinou je to žena, se kterou řeší skoro všechno. Domlouváte se s ní na rozvrhu, řešíte s ní všechny věci okolo vysoké školy, různé administrativní záležitosti i přihlášky do klubů. Když máte problém, jdete za counselorkou. A nejen úřední problémy! Zjistila jsem totiž, že councelor tu funguje i jako psycholog! 

Hodně studentů má v rozvrhu předmět ASP. Což je hodina samostudia. Musíte samozřejmě být v dané třídě, ale poté si můžete udělat všechny úkoly a nemusíte se s nimi otravovat doma. Mně se od začátku školního roku změnil rozvrh, takže teď také jednu takovou hodinu mám. Je to perfektní! 

Jedním z největších rozdílů jsou tu nootebooky neboli Chomebooky, jak jim tady všichni říkají, jako každodenní školní pomůcka. Já osobně nemám žádné učebnice a většinu úkolů dělám online. Každý učitel má na stránce Haiku svoji kolonku, kde najdete kalendář a všechny možné projekty a zadání, které v daných předmětech děláte. Jsou tu i učebnice, v mém případě pro US History a matematiku. Některé testy píšeme pře internet. Stejně jako u nás má i tady každý student školní email, kam vám denně posílají upozornění na úkoly a události v kalendáři. Místo jména používáte svoje číslo, které vám na začátku roku přidělí. 

Na pětiminutové přestávky jsem si už zvykla. Dokonce si stíhám zajít i do koupelny! nebo napustit flašku. Vždycky poslední minutu přestávky pustí nějakou písničku a vy víte, že máte posledních šedesát sekund na to dostat se do třídy. To je docela praktické. 

S čím ale pořád bojuji jsou skříňky, respektive zámek na skříňkách. Je to ten typický americký, kde točíte kolečkem a zadáváte číselnou kombinaci. I když vím, že postupuji správně při každém kroku, ta mrcha se ne a ne otevřít! Kolikrát už jsem přišla pozdě na oběd nebo s sebou vláčela lunch box celý den, protože jsem se nedostala do skříňky. Po třech týdnech jsem pozorovala mírné zlepšení, minulý týden jsem si opět připadal jako při dobývání tvrze! 

Ve středu jsem mířila vyzvednout si svůj oběd, když vedle sebe slyším. “Promiň, mohla bys mi pomoct otevřít skříňku. Já jsem tady nová a nejde mi to.” To jsi narazila na tu pravou, holka! 

“Já s tím mám taky trochu problém, ale můžu to zkusit.” Odpověděla jsem. Naprosto přesně jsem věděla, jak se cítí a jak je pomoc potřebná. Zadala jsem její číselnou kombinaci a dvířka se otevřela. “Děkuju moc!” Wow! No to bylo snadné! Poté jsem se vrátila k vlastní skříňce a nemohla se dostat dovnitř! “Co to sakra je!?!” Nadávala jsem.  

Teď mi přibyla nová zkouška nervů. Dostala jsem totiž skříňku ve sportovní šatně! A ještě se mi ji po tréninku ani jednou nepodařilo otevřít! Takhle se trénuje trpělivost... 

A málem bych zapomněla. Ve škole není signál! Pokud nutně potřebujete něco zařídit na mobilu (jako většina studentů), můžete se pokusit chytit pár čárek u oken nebo fialových laviček v přízemí. Jinak jste odříznutí od světa. Data vám jsou k ničemu!  

Michaela Jánešová

Michaela Jánešová, Lanškroun
studentka v USA, ročník 2019–2020

informace o studentovi...

Poslední příspěvky

01. 10. 2019 Homecoming
09. 09. 2019 Americké kino
27. 08. 2019 Whips family!
12. 08. 2019 Nákupy v Americe