Welcome to Minnesota!

Během celého týdne jsem také ladila poslední detaily, a hlavně se snažila zabalit celý svůj život do dvou kufrů. Poté co se mi podařilo naplnit oba moje kufry těsně pod váhový limit přišla ta úplně nejtěžší část: opravdu vzít kufry, rozloučit se s rodinou a na deset měsíců jim naposledy zamávat. Na letišti mi upřímně nebylo úplně nejlíp a trochu jsem o sobě i pochybovala, ale brzy jsem měla moc práce na to být smutná. Oba moje lety proběhly bez problému a než jsem si to stihla pořádně uvědomit, přistávali jsme na letišti v Minneapolis.

Ještě před přistáním jsem v letadle měla takový moment uvědomění. Upřímně si nejsem úplně jistá z čeho ten pocit vzešel, ale zkrátka jsem prostě cítila, že jsem přesně tam kde mám být. Po výstupu z letadla mě čekala kontrola na imigračním. Byla jsem až překvapena, jak rychle a hladce všechno proběhlo. Všechny kontroly jsem prošla během pár minut a po vyzvednutí kufrů už na mě čekala moje host rodina s cedulí WELCOME TO AMERICA MAYA! Na letiště pro mě dojeli moji host rodiče a jejich již dospělá dcera Cassie. Už od začátku byli moc milí a já měla ze všeho dobrý pocit. Po naložení kufrů do auta jsme se vydali na dvouhodinovou cestu do mého nového domova: městečka La Crescent na jihu státu Minnesota. Během cesty jsme zastavili v restauraci Red Lobster a já ochutnala své první jídlo v Americe. Domů jsme dorazili okolo půl sedmé a já jsem se ještě stihla potkat se synem svých host rodičů a jejich vnukem. Poté mě moje host mamka začala provázet jejich domem a v kuchyni začala zmiňovat pravidla. Důležitě se na mě podívala a byla upřímně připravena na poměrně striktní pravidla, ale ona se pouze usmála a řekla mi, že nic není zakázané a že jsem teď členem jejich rodiny. Když jsme dorazili do mého pokoje, na posteli na mě čekal welcome basket s tričky jejich hokejového i fotbalového týmu, láhví na pití, dekou, kosmetikou a dalšími drobnostmi, díky kterým jsem se cítila ještě více vítaná. Zbytek dne jsem strávila předáváním dárků, které jsem rodině přivezla a vybalováním. Snažila jsem se také zůstat co nejdéle vzhůru abych předešla jet lagu. Spát jsem nakonec šla okolo desáté hodiny a v noci jsem se probudila pouze párkrát.

První den jsem si plánovala co nejvíce přispat, ale okolo sedmé hodiny jsem se probudila a už mi nešlo dál spát. Dala jsem si typickou americkou snídani: PB&J sandwich a poté jsme se s mojí host mamkou vydali na nákupy. Potřebovala jsem si koupit pár organizérů do koupelny a nějakou hygienu. Poprvé v životě jsem tedy navštívila Target a musím uznat, že je to fajn obchod a najdete tam opravdu vše. Měli jsme ještě chvíli času před naší schůzkou u operátora, takže jsme ještě zašli do Bath and Body Works a pak jsme šli zařídit moje nové telefonní číslo a data. Rodina mě přidala na svůj tarif, čímž mi ušetřila mnohé zařizování. Poté jsme potřebovali jít nakoupit potraviny, což pro mě znamenalo první návštěvu amerického obchodu s potravinami. Měli jsme na výběr z mnoha obchodů i přesto, že jsme nakupovali v poměrně malém městě. Když už jsme u možností, ze kterých si vybrat, v obchodě najdete opravdu VŠECHNO. Upřímně jsem uličky procházela s otevřenou pusou a nedokáza uvěřit, že tohle je standardní obchod s potravinami. Prošli jsme asi tři obchody a udělali velký nákup. Obsluha vám většinou vše zabalí do separátních tašek. Po příjezdu domů, vybalení nakupu a organizace věcí v koupelně přišli na návštěvu vnučky s vnukem a také Anne, exchange studentka z Německa, která bydlí u syna mých host rodičů kousek od mého domu. Dětem jsem také předala dárky a na chvíli si stihla popovídat s Anne a pak už jsem vyrazila na trénink cross country týmu. Na plánu byl pouze lehčí klus a já se hned chytla jedné moc fajn skupinky. Trenér byl poměrně překvapený, že jsem se s nimi zvládla bez problému udržet a po tréninku mi řekl, že si myslí, že tohle bude dobrá sezóna. Po tréninku jsme se stavili domů a čekalo mě ještě sledování beach volleyballového zápasu Anne host rodičů (syna mých host rodičů a jeho manželky). Během zápasu jsem si s Anne skvěle popovídala a celý večer si moc užila. Tuto noc už jsem se tolik nebudila ale zase jsem se probudila o něco dřív, než bylo v plánu.

To však vůbec nevadilo, protože mě opět čekal trénink. Byl to lehčí běh s rychlejšími úseky na konci. Po tréninku jsme s pár lidmi zašli do místního obchodu s různými druhy nápojů. Po tréninku mě domů odvezl jeden klučina z mého týmu Archie, který bydlí skoro naproti mě. Při vystupování z auta mi z tašky bohužel vypadl telefon a rozbil se. Ještě ten den jsme opět zajeli na pobočku operátora mojí host rodiny a tím, že jsem se den předtím přidala na jejich tarif, pokryla náklady pojišťovna a pouze za sto dolarů mi poslali jiný telefon. Dále jsme jeli do školy na schůzku se school counselor, která upřímně neproběhla úplně podle mých představ. Většina předmětů, které jsem chtěla, byla buď plná nebo mi neseděla do rozvrhu. Cestou domů jsme se stavili na odpočívadle u řeky Missisipi a syn mých host rodičů mě vzal jet-skiing, což bylo naprosto úžasné. Jeli jsme stokilometrovou rychlostí a já si prohlédla celé město z jiného pohledu a objevila mnoho nových míst. Stavili jsme se na oběd a vydali se na country fair, kde toho bylo spoustu k vidění. První jsme se šli podívat na show na koních, prošli jsme velké haly plné krav, ovcí a prasat a vyzkoušeli americké festivalové jídlo. Tam opět platilo, že možností na výběr je opravdu dost. Můžete si zde dát corndog, loaded fries, powdered doughnuts, hotdog nebo třeba klasický americký hamburger. Poté nás čekala hlavní část programu na těchto amerických slavnostech: rodeo. Před klasickým rodeem na kravách byl ještě program na koních, kde nejdřív chytali krávy a poté projížděli na čas okolo sudů. Po cestě domů a večeři jsem šla rovnou do postele a nejspíš kvůli únavě jsem se už vůbec nebudila.

Další den byla sice sobota, ale den předtím jsme se na tréninku domluvili že se ráno všichni potkáme před místním obchůdkem a vyběhneme společně na náš víkendový dlouhý běh. Na místo mě opět odvezl Archie, který se mnou ve výsledku i celou dobu běžel a ukázal cesty v okolí. Během šestnácti kilometrů jsme přeběhli tři mosty, mnoho parků a doběhli až do Wisconsinu. Byl to pro mě perfektní způsob, jak se ve městě lépe zorientovat a poznat nová místa. Cestou domů jsme se ještě stavili na benzínce Kwik Trip, což je řetězec čerpacích stanic, kde opět najdete úplně všechno. Hlavním programem dne byla projížďka na lodi se dvěma dalšími rodinami. Po půl hodině cesty jsme zakotvili v zátoce a na pár hodin se pouze opalovali, jedli a skákali do vody z houpačky na stromě. Na cestě domu jsem opět vyzkoušela něco nového: tubing, jednoduše řečeno se jedná o nafukovací kruh, který je přivázán k lodi a lidé v něm sedí a nechávají se tahat. K večeři jsme si ten večer objednali pizzu a poté jsem své host mamce pomáhala připravit special k-bars (tyčinky z cereálií a burákového másla polité čokoládou) na další den. Večer jsme se ještě vydali hledat jeleny. Ano, hledat jeleny. Taky jsem byla dost překvapená, když jsem tento pojem slyšela ale v teto lokalitě je to poměrně oblíbená aktivita na dlouhé letní večery. Nakonec jsme viděli okolo třiceti jelenu.

Další den mě překvapivě opět čekal běh. S týmem jsme se tentokrát potkali poblíž domu čekal nás pouze lehčí a kratší běh. Hlavní událostí všech nedělí v mé host rodině je takzvaný sunday supper což je v podstatě rodinná večeře, kde se potkají všechny děti mých host rodičů a jejich partneři popřípadě rodiny. Tento den jsme měli tacos, na které jsme ještě ráno jeli koupit maso. Po krátké procházce začali přípravy jídla a všichni pomalu začali přicházet. Hráli jsme pár deskových her a okolo půl páté už byl překvapivě čas na supper. Po jídle nám s Anne také byla představena nejoblíbenější hra celé rodiny: kickball. Je to něco mezi baseballem a fotbalem a s tím, že je naše zahrada v kopci, je hraní této hry ve dvanácti lidech opravdu zábava. Večer mě moje host rodina vzala na nedaleký kopec, abychom se mohli kouknout na západ slunce nad městem, který byl ten den opravspdu nádherný.

Další den už mě bohužel nečekal pouze lehký běh ale místo toho náš tým čekali kopce. Byl to poměrně obtížný trénink, ale všichni jsme ho úspěšně zvládli a cestou domů jsme se cestou domů opět zastavili v obchůdku kwik-trip. Během dopoledne jsem rodině pomáhala s domácími pracemi a poté jsme opět vyrazili na nákupy. Tentokrát s námi jela i Anne a navštívily jsme i nějaké obchody s oblečením a zverimex. Po vybalení nákupu jsem pomáhala se lžičkováním melounu, protože moje rodina ho nekrájí ale pomocí speciálních lžící ho tvaruje do malých kuliček. Večer jsme jeli sbírat okurky na zahradu a já se potkala s dalšími příbuznými a jejich pejskem Lunou.

Další den jsem ráno tentokrát nešla běhat, takže jsem si mohla trošku přispat. Od rána u nás však byli vnučky a vnuk, takže to se mi kvůli hluku úplně nepodařilo. Jelikož jsme doma měli tři lavory rajčat, rozhodli jsme se zavařovat. Na oběd k nám přišla Anne a měli jsme klasický americký mac&cheese z krabičky. Tento den k nám také přišla naše lokální koordinátorka Marcia a další výměnná studentka na první společné setkání. S Marciou jsme si vyměnily dárky, prošly pravidla programu a upřímně si také moc hezky popovídali. Vím, že Marcia tuto práci dělá už hodně dlouho a jde na ní vidět, že si to užívá a baví jí to, čímž studentům předává skvělou energii do začátku celého roku. Poštou poté konečně přišel můj nový telefon. Během dvouhodinového telefonátu, za který jsem stihla mluvit se třemi operátory se mi ho však nepodařilo zprovoznit a operátor mi oznámil, že ten nový telefon je s největší pravděpodobností také rozbitý. Tímto problémem jsem se však nemohla dlouho zabývat, protože večer mě čekala zatím jedna z nejdůležitějších věcí celého pobytu: time trial a parents night, což znamená že na trénink jdou tentokrát s dětmi i rodiče a měří se nějaká předem daná distance. V našem případě to byla jedna míle a já byla ohledně celé věci docela nervózní. Nakonec jsem se udržela po boku jedné opravdu rychlé holčiny a podařilo se nám pokořit týmový rekord. Po naší míli na čas jsme měli ještě krátkou informační schůzku se všemi rodiči, kde nás seznámili s informacemi o trénincích a závodech a také tím, jak bude sezóna zhruba vypadat. Domů jsem nakonec doběhla a šla co nejdříve spát, protože hned další den ráno jsme měli další trénink.

Ráno jsme začali zrekapitulováním předešlého dne a celkově byl tento trénink o něco uvolněnější a pohodovější. Po snídani jsme se s mou host mamkou a její dcerou Cassie překvapivě vydali kam jinam než do obchodu. Potřebovali jsme totiž koupit zásoby na kempování, které nás čeká tento víkend. Během nákupu potravin jsme zavítali také do obchodu Sierra, o kterém jsem upřímně nikdy dřív neslyšela, ale nakonec se mi tam povedlo najít pár moc hezkých kousků. Je to obchod s oblečením, dekoracemi i jídlem, který se však specializuje na outdoorové vybavení. Po vybalení asi 50 igelitových tašek a nakrájení ovoce nás čekal meet the teachers day, během kterého mohou noví studenti navštívit školu a setkat se se všemi svými novými učiteli. Dva z celkově pěti učitelů mi rovnou řekli, že tento předmět pro mě nemá smysl a že bych si ho měla vyměnit a celkově jsem věděla, že mi můj rozvrh úplně nesedí, takže jsem znovu navštívila school counselor a své předměty si změnila. Měla jsem také šanci poznat ředitele školy, který nás jako Exchange studenty uvítal. Doma jsem se pak pokusila zprovoznit další telefon, který nám pojišťovna poslala, ale bohužel opět

Tento den nás čekala návštěva zábavního parku Mt. Olympus což znamenalo vyjíždět brzy ráno. Po příjezdu na parkoviště jsem byla ohromena počtem a výškou atrakcí, které se v parku nachází. První jsme navštívila horské dráhy, autíčka a houpačky, abychom na ně později nešli mokří. Všechny horské dráhy bylo opravdu vysoké a jedna dokonce vedla skrz tunel pod celým parkovištěm. V parku se také nacházel nejvyšší tobogán v Americe, který vypadal naprosto nevinně, ale nakonec to byl jeden z nejrychlejších tobogánů, na kterých jsem kdy byla. S Anne jsme si později koupily preclík, abychom ho mohli porovnat s originální verzí a byly jsme dost zklamány. Nebylo to sice překvapivé, ale americké pečivo opravdu chutná jako polystyren a vrací se do původního tvaru, když ho zmačkáte. Po návratu domů mě opět čekal lehký trénink s týmem po němž jsem se šla koukat na beachvolleyballový zápas.

A co mě na Americe (ne)překvapilo? Velikosti všeho jsou minimálně dvojnásobné a většinu věcí kupují buď v obrovských baleních nebo v takzvaném value pack, ve kterém se většinou nachází okolo 50 menších balíčků, které koupíte za výhodnější cenu. Většinu věcí také seženete levněji pokud máte u daného řetězce účet a sbíráte kupónky. V supermarketech balí vše do separátních igelitových tašek a ve většině případů je tam člověk, který vám to do tašek zabalí. I když bydlím v jednom z nejchladnějších států, klimatizace je všude a vždy je zapnutá na max. Američané doma sice mají normální nádobí a myčku, ale běžně používají plastové tácky a kelímky, aby je později nemuseli umývat. Jedí mnohem dříve, než jsme zvyklí v Česku. Obědvají okolo jedenácté hodiny a večeří okolo půl páté. Sport je velkou součástí života high school studentů. Většina lidí tu sport bere vážně a snaží se dát do tréninků a soutěží vše co je v jejich silách. Celkově tu jde taky cítit team spirit: všichni se tu vzájemně podporují a snaží se zapojit všechny. Americké vlajky jsou opravdu všude a skoro všichni nosí trička buď s americkou vlajkou nebo s názvem jejich města nebo oblíbeného týmu. Co se týče dopravy, silnice jsou tu mnohem širší a lidé jezdí mnohem pomaleji. Nejčastější auto, které tu potkáte je Ford pick-up a celkově tu jiné značky než Ford a Chevrolet moc nepotkáte. Jedna z mých nejoblíbenějších věcí tady kromě toho, že v naprosté většině případů jsou tu lidé moc milí a nápomocní je to, že dostáváte reffils zdarma pokaždé co si koupíte nějaké pití v restauraci a výběr nejen nápojů, ale úplně všeho je tu v podstatě neomezený. Najdete tu všechno od úplně normálních potravin až po sešenky oreo s příchutí smaženého kuřete.

Naprosto upřímně Amerika v podstatě je taková, jaká si většina lidí myslí že je. Většina stereotypů je poměrně pravdivá a je tu mnoho věcí, které nám Evropanům přídou naprosto směšné. Všechno to však má svoje kouzlo a když tu procházíte nebo probíháte ulicemi a několik lidí vám popřeje hezký den, je to dobrý pocit. Západy slunce mi tady přijdou tak nějak barevnější a stromy zelenější.

Pokud jste došli až sem, tak vás upřímně docela obdivuji, protože tohle je opravdu dlouhý a vyčerpávající blog a já jsem momentálně ve stádiu, kdy mi přijde že neumím mluvit ani jedním z jazyků ale chci nakonec pouze říct, že jsem strašně moc vděčná svojí host rodině, protože jsou to úžasní lidé a myslím, že jsme si oboustranně dost sedli a hlavně také svojí rodině a blízkým doma, protože bez jejich podpory bych teď nepsala tento blog 7400 km od domova a nikdy nezjistila, jaký může být život tady.