Tři země, nespočet zážitků a devět dní do odletu

Všechno začalo úžasnou rodinou dovolenou na Azorské ostrovy. Jednalo se o týdenní pobyt strávený z velké části chozením a objevováním jedinečné přírody těchto ostrovů. Někdy se jim přezdívá Nový Zéland Evropy a já se vůbec nedivím. Všude rostou barevné hortenzie, na loukách se pasou krávy, všude je krásně zeleno a příroda je nádherně čistá a netknutá. Teploty zde díky Atlantskému oceánu nejsou nijak vysoké, a to mi velice vyhovovalo. Za sebe mohu upřímně říct, že Azory mě naprosto uchvátily a staly se nejhezčím místem, na kterém jsem kdy byla. Celou dovolenou jsem si strašně moc užila a tentokrát jsem si obzvlášť uvědomovala, jak moc si vážím společně strávených momentů se svou rodinou.

Vraceli jsme se v sobotu a já měla na neděli naplánovanou rozlučkovou přespávačku se svými kamarádkami. Jak to, tak na přespávačkách bývá, moc jsme toho nenaspaly a mě hned druhý den čekal desetikilometrový závod v Plzni. To pro mě znamenalo asi dvouhodinovou cestu vlakem. I přes ne zcela ideální podmínky, které závodu předcházely se mi ho povedlo vyhrát. Domů jsem se však dostala až po půlnoci a druhý den už jsem nasedala do letadla směrem Káhira.

Do Egypta jsem se vypravila se svojí kamarádkou a jejím tatínkem. Na tuto dovolenou jsem se vydala s jedním hlavním cílem: udělat si potápěčský kurz a získat certifikát. Před tím nás však čekaly ještě tři dny v Káhiře a dva dny v Luxoru. O kráse Egypta toho už však bohužel moc říct nemůžu. Památky a turistické destinace možná působí lákavě, ale hned co člověk opustí tato místa, narazí na úplně jinou realitu – chaos, nepořádek, volně pobíhající zvířata a chudoba. Po přesunu k moři se však vše zlepšilo a já se mohla soustředit na potápění. Kurz jsme úspěšně absolvovaly a já si to moc užila. To, co člověk vidí pod vodou je opravdu nepopsatelné. Moment, kdy jsem poprvé skočila do vody a skrz masku se podívala na korály pod sebou si budu ještě dlouho pamatovat. Na cestě domů se nám bohužel zpozdil let, ale jinak cesta proběhla bez problému a já měla před sebou alespoň tři noci strávené ve vlastní posteli.

Hned den po příletu jsem se vrhla na pořizování dárků pro host rodinu a šla jsem si do banky založit dolarový účet. Ten večer mě ještě čekala rodinná večeře, kde jsme opožděně oslavili moje narozeniny. Další den jsem strávila běháním, balením a hovorem s host rodinou. Další den už jsem pouze vyzvedla feratový set a vyrazili jsme do italského města Tre Ville, což pro nás znamenalo asi 12 hodin cesty.

Tento výlet byl kombinací mnoha kilometrů a výškových metrů v nohách, objevování nádherných míst, kochání se výhledy, vstávání o půl páté ráno a spaní v místnosti se dvanácti dalšími lidmi. To je přesně to, jak já si představuji perfektní dovolenou. Během těchto čtyř dnů se mi podařilo psychicky úplně vypnout, protože když člověk vidí všechny ty hory a skály kolem sebe, uvědomí si, jak jsou jeho problémy a on sám malé. Domů jsem přijela sice fyzicky naprosto vyčerpaná, ale šťastná a spokojená.

Domů jsem se vrátila v noci a druhý den vstávala brzo, abych šla na druhou dávku očkování proti žloutence, která je nutná pro můj odlet do USA.

Když už jsme u mého odletu, tak se nabízí otázka, jestli se nějak posunula moje příprava na stěhování na rok do zahraničí. Krátkou odpovědí je určitě ano, ale ráda bych vám o tom řekla i něco víc. S rodinou si zhruba každé dva týdny voláme a já se o nich snažím dozvědět co nejvíc. Vymýšlím a sháním dárky pro celou svoji host rodinu. Zatím jsem koupila plyšové krtečky pro svoje host neteře a synovce, společenské hry pro celou rodinu, hokejovou šálu pro svého host taťku a kosmetiku z manufaktury pro svoji host mamku. Pro celou rodinu mám také sladkosti a vyrábím kuchařku s českými recepty. Snažím se taky koupit do zásoby některé věci, o kterých vím, že v Americe jen tak neseženu.

Do mého odletu dnes zbývá přesně 9 dní a teď mě čeká se opravdu zabalit na 10 měsíců a ten úplně nejtěžší úkol, rozloučit se se svou rodinou a kamarády na tak dlouhou dobu. Moje pocity před odletem se dají těžko popsat, neuvěřitelně moc se těším, ale zároveň se i bojím opustit všechno a všechny které znám. V hloubi duše ale vím, že kdybych svému mladšímu já řekla, že odlétám sama na rok do Ameriky, bylo by na mě neuvěřitelně moc pyšné. S tímto pocitem a touhou poznávat svět na druhé straně planety už skoro za týden naposledy zavřu dveře svého pokoje, obejmu všechny, na kterých mi tak moc záleží a nasednu do letadla. Vydávám se vstříc deseti měsícům plným nových lidí, míst, zkušeností, výzev a především zážitků, které si budu do konce života pamatovat.