9. díl – Fabián Štoček: Když se 10 měsíců v USA změní v 7 let

Bára Kobrová: Vítejte u poslechu druhé série podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalá studentka jednoho ze studijních programů. Dnes tu vítám dalšího bývalého studenta, Fabiána Štočka. Ahoj, Fabiáne.

Fabián Štoček: Ahoj, Báro.

Bára Kobrová: Vítej a moc děkuju, že sis dnes odpoledne udělal čas, abychom si popovídali o tom, jaký byl tvůj rok v Americe, kam jsi odcestoval s agenturou CCI. V jakém roce to bylo?

Fabián Štoček: Poprvé to bylo v roce 2012. Pamatuji si, že Jana Rule přišla k nám na gymnázium v Jilemnici. Myslím, že jsem byl jeden z prvních studentů z našeho gymnázia, a měla tam prezentaci v tělocvičně. Vyprávěla o tom, jak může být rok v Americe skvělý. Tehdy jsem o CCI slyšel poprvé.

Bára Kobrová: V čem tě potom nejvíc překvapila americká kultura ve srovnání s českou? Když jsi přeskočil všechny administrativní záležitosti, které popisujeme v jiných dílech, jaký byl pro tebe ten úplně první kontakt?

Fabián Štoček: Já si vlastně nemyslím, že ta administrativa byla až tak hrozná. A ten první kontakt… na ten si pamatuju dodnes. Přiletěl jsem do Manchesteru v New Hampshire, protože to bylo nejblíž místu, kde jsem měl bydlet. Pamatuju si, že jsem poprvé potkal svou hostitelskou rodinu právě na letišti.

Hned na letišti jsem si všiml obrovského losa a říkal jsem si, že taková zvířata jsou opravdu jenom v Americe. Pak jsme nasedli do auta a po pár vteřinách se automaticky zamkly všechny dveře. Já jsem byl úplně vyděšený, protože jsem byl poprvé někde úplně sám, v cizí zemi, a v tu chvíli jsem vlastně vůbec nevěděl, co mě čeká. Navíc během cestování nastaly i komplikace se ztracenými kufry, takže první den byl docela stresující.

Ale jakmile jsme přijeli domů, všechno se změnilo. Moje host sisters už pekly cookies z připraveného těsta, což pro mě bylo něco úplně nového. Do té doby jsem znal jen domácí pečení od začátku, takže tohle pro mě byl takový první milý americký moment – přijet do nového domova a přivítání čerstvými čokoládovými sušenkami.

Bára Kobrová: To určitě. Oni ten moment přivítání opravdu umí, bývá to hodně vřelé. A já do toho vstoupím jednou zajímavou náhodou – říkáš Manchester, New Hampshire. V roce 1998 byl přesně v tomhle městě můj o deset let starší bratr.

Fabián Štoček: Tak to je paráda. Taky na exchange pobytu?

Bára Kobrová: Ano, taky na exchange pobytu, taky s Janou, tehdy ještě myslím s její maminkou, protože Janě tehdy bylo asi patnáct nebo šestnáct.

Fabián Štoček: Tak to byly úplné začátky.

Bára Kobrová: Přesně tak. A on vždycky říkal: „Ne Manchester v Anglii, ale Manchester v New Hampshire.“ Takže to je neuvěřitelná shoda.

Fabián Štoček: To je hezký.

Bára Kobrová: Tvůj příběh je hodně spojený s lyžováním, tak nám ho pojď trochu odvyprávět. A možná i popsat, jak tě ten rok v Americe změnil.

Fabián Štoček: Já jsem vyrůstal s lyžováním v Jilemnici, což je taková kolébka lyžování v Krkonoších. Od malička jsem lyžoval na Horních Mísečkách a věnoval jsem se běžeckému lyžování, klasice i bruslení. Závodil jsem už od dětství, lyžovali i moji rodiče, takže to bylo přirozenou součástí života.

Jedním z důvodů, proč jsem chtěl do Ameriky, bylo právě to, že jsem si chtěl vyzkoušet lyžování i tam. A také jsem věděl od svých sourozenců a příbuzných, kteří byli v zahraničí, že když má člověk nějaký sport nebo koníček, pomůže mu to rychleji zapadnout do kolektivu a kulturní šok pak není tak velký.

V mém případě to hrálo velkou roli. Už od začátku jsem věděl, že škola v Hopkintonu má lyžařský tým, a právě i to byl jeden z důvodů, proč si mě rodina vybrala. Díky běhání na podzim a lyžování v zimě jsem měl hned kolem sebe partu lidí a to mi strašně pomohlo.

Bára Kobrová: Jaký byl tvůj první dojem z hostitelské rodiny? Jak vypadala a kolik měla dětí?

Fabián Štoček: Já měl vlastně dvě rodiny. Ta první měla host brothera a host sister, a ještě jednoho staršího syna, který už byl na univerzitě. Host brother byl v junior year a host sister ve freshman year. Já jsem nastupoval také jako junior, takže bylo super mít v rodině někoho trochu staršího, kdo mi ukázal, jak funguje škola, autobusy, jak se kam dostat a seznámil mě s okruhem přátel.

Po Vánocích jsem se ale přesunul do druhé rodiny. Bylo to tak domluvené už od začátku. Ty dvě rodiny se dobře znaly, jejich synové byli nejlepší kamarádi a obě rodiny si chtěly vyzkoušet hostit exchange studenta. Takže druhá rodina měla dva host brothers a jeden z nich byl vlastně ve stejném ročníku jako já.

Bára Kobrová: Proč došlo k té změně?

Fabián Štoček: Bylo to opravdu domluvené předem. Nebylo to kvůli žádnému problému. Obě rodiny chtěly mít tu zkušenost, ale ne na celý rok. Tím, že se dobře znaly, fungovalo to nakonec docela přirozeně. Je to asi trochu neobvyklé, ale dopadlo to dobře.

Bára Kobrová: A jak jsi to vnímal ty? Bylo to pro tebe těžké?

Fabián Štoček: Pro mě bylo všechno nové, takže jsem vlastně neměl s čím srovnávat a nevěděl jsem, co je standard. Věděl jsem, že ta změna přijde, a druhou rodinu jsem už předtím poznal, protože jsme se navštěvovali. Takže jsem z toho neměl nějaký velký stres. Spíš to pro mě byla další součást celé té zkušenosti.

A dnes to vidím velmi pozitivně. S první rodinou jsem pořád v kontaktu, dokonce jsme pozvaní na svatbu jednoho z host brothers v červnu 2026. I s druhou rodinou jsem dodnes ve spojení. Takže i když to bylo jiné než u většiny studentů, dopadlo to moc dobře.

Bára Kobrová: Kolik ti bylo, když jsi odjížděl?

Fabián Štoček: Bylo mi patnáct.

Bára Kobrová: A jak tě ten pobyt změnil jako člověka?

Fabián Štoček: Jedním z hlavních důvodů bylo zlepšit si angličtinu, a to se určitě povedlo. Možná jsem za tu dobu trochu ztratil češtinu, ale angličtina se stala skoro druhým přirozeným jazykem.

Ještě důležitější ale byly zkušenosti a vztahy, které mi ten pobyt přinesl. Nakonec jsem v Americe zůstal dalších šest let, takže to byla obrovská životní změna. Odjel jsem v patnácti na gymnáziu a zůstal jsem až do konce vysoké školy. Dalo mi to nové návyky, nové přátele, nový jazyk a úplně jiný pohled na svět.

Bára Kobrová: To asi původně nebylo v plánu – odjet na rok a zůstat šest dalších let.

Fabián Štoček: Ne, to opravdu nebylo. Po prvním roce přijeli rodiče po ukončení střední školy za mnou a já už jsem mezitím řešil, jestli bych tam nemohl zůstat déle. Na public high school to ale administrativně nešlo, protože bych potřeboval jiný typ víza. Naštěstí druhá rodina právě hledala pro svého syna private school, takže už věděli, jaké možnosti v okolí jsou.

Díky tomu jsem se domluvil s jednou private school, kam jsem po prvním roce nastoupil. Tam jsem pak absolvoval další dva roky střední školy.

Bára Kobrová: To znamená, že když už to byla private school, bydlel jsi na koleji?

Fabián Štoček: Ano, od té doby už jsem bydlel na koleji. Od šestnácti jsem byl na internátu.

Bára Kobrová: A celou dobu jsi lyžoval?

Fabián Štoček: Ano, celou dobu. A bylo skvělé, že zrovna v té době přišel do školy trenér, který měl zkušenosti z amerického národního týmu. To pro mě byl výborný match – měl jsem silné sportovní zázemí a zároveň kvalitní školu.

Bára Kobrová: Jak potom pokračovalo tvoje studium po střední škole?

Fabián Štoček: Po prvním roce v Hopkintonu s CCI jsem přešel na private school, kde jsem dokončil junior a senior year. Získal jsem americký středoškolský diplom. V té škole se většina studentů hlásila na vysokou školu v USA, takže jsem tím procesem přirozeně prošel s nimi.

V tu chvíli jsem měl dvě možnosti – vrátit se do Česka a znovu řešit českou maturitu, nebo pokračovat dál v Americe. A protože jsem už měl americký diplom, rozhodl jsem se přihlásit na univerzitu v USA. Už během senior year jsem věděl, že tímto směrem chci jít.

Bára Kobrová: Co tě na americkém školním systému nejvíc překvapilo?

Fabián Štoček: Asi nejvíc ta šíře možností. Už na střední škole jsem si mohl vybírat z mnoha různorodých předmětů. Měl jsem třeba fotografii a další electives, které bych v českém systému pravděpodobně neměl možnost zkusit.

Na private school to pokračovalo ještě víc. Tím, že jsem žil na kampusu, škola nebyla jen o výuce, ale i o celé komunitě. Večer byly nejrůznější aktivity, kluby, společné akce. Mohl jsem si vyzkoušet úplně nové věci – třeba i kovářství. To mě na tom bavilo nejvíc: možnost objevovat a zkoušet věci, ke kterým bych se jinak nedostal.

Bára Kobrová: Naučil ses tam něco, co bys v Česku pravděpodobně nezískal?

Fabián Štoček: Kromě jazyka to byla hlavně samostatnost. Tím, že jsem byl od patnácti let bez rodičů, musel jsem si spoustu věcí rozhodovat sám. Měl jsem pocit, že jsem dospěl a osamostatnil se mnohem rychleji, než kdybych zůstal doma. To byla asi jedna z největších změn – že jsem si už v patnácti nebo šestnácti začal víc uvědomovat, kudy chci jít.

Bára Kobrová: A jaké to bylo pro tvoje rodiče? To musel být velký šok. Většina rodičů počítá s tím, že se dítě po roce vrátí.

Fabián Štoček: V tomhle musím říct, že jsem měl velké štěstí. Rodiče mi dali velkou volnost a podporovali mě v tom, abych se rozhodl podle sebe. Neřekli mi: „Ne, vrátíš se a hotovo.“ Za to jsem jim dodnes vděčný.

Samozřejmě to pro ně byla velká změna. A navíc ve stejné době odešla z domova i moje sestra, takže z nich najednou byli takoví empty nesters, což asi vůbec nečekali. Ale zvládli to dobře. Jezdili za mnou, navštívili mě na Vánoce, pak i později během dalších let. Nevídali jsme se často, ale pořád jsme byli v kontaktu. A myslím, že byli rádi, že mám takovou příležitost.

Bára Kobrová: Co bylo pro tebe nejtěžší na tom být zahraničním studentem? Dával ti to někdo najevo?

Fabián Štoček: Nejtěžší byl asi první rok – jazyk a kulturní šok. Měl jsem přízvuk, byl jsem z východní Evropy, a někteří lidé si třeba pletli Českou republiku s Čečenskem. Americká geografie někdy není úplně silná stránka. Ale většinou jsem to nebral nijak vážně.

Zajímavé bylo i vyslovování mého jména. Už v Česku není Fabián úplně běžné jméno a v Americe už vůbec ne, takže jsem si zvykl, že mi říkali různě. Ale ani to mi nevadilo. Bral jsem to s nadhledem.

Bára Kobrová: Ty ses s těmi kulturními šoky očividně vyrovnal dobře, protože jsi tam chtěl zůstat. Co byla ta hlavní motivace?

Fabián Štoček: Asi hlavně to, že jsem cítil, že tam mám další možnosti – lepší angličtinu, další přátele, další vzdělání, další zkušenosti. Amerika mi v té době připadala jako místo obrovských příležitostí. A říkal jsem si, že když takovou možnost mám, byla by škoda ji nevyužít.

Bára Kobrová: Jezdil jsi domů na Vánoce každý rok?

Fabián Štoček: Ne každý rok. První Vánoce za mnou přijeli rodiče a strávili jsme je spolu na Floridě, což pro mě byly první Vánoce bez sněhu. Bylo to zajímavé a hezké, protože poznali i moji host family. Pak už jsem se vracel jen někdy – za těch sedm let možná čtyřikrát. Ostatní Vánoce jsem většinou trávil s kamarády nebo v Americe.

Bára Kobrová: Můžeš nám říct, co jsi potom v Americe studoval na vysoké škole?

Fabián Štoček: Na začátku jsem zkoušel různé předměty. Vždycky mě zajímala psychologie, ale pak jsem zjistil, že mě ještě víc přitahuje něco, co je víc propojené s biologií a vědou. Na střední škole jsem poprvé slyšel o neurovědě a to mě úplně nadchlo.

Pak jsem už během střední školy začal kontaktovat profesory na univerzitě a na vysoké škole jsem se věnoval výzkumu v neurovědách. To jsem dělal celou dobu studia. Absolvoval jsem bachelor’s degree v neurovědě, což zahrnovalo biologii, chemii, fyziku, trochu matematiky i práci s daty. Dělal jsem i experimenty a podílel se na vědeckých publikacích.

Bára Kobrová: Takže jsi strávil vysokou školu hlavně na lyžích a v laboratoři?

Fabián Štoček: Tak úplně bych to nezjednodušoval, ale něco na tom je. Bylo tam hodně vědy, výzkumu a studia, ale zároveň jsem za univerzitu závodil v lyžování a hodně cestoval po celé Americe. První rok jsem bydlel na kampusu, později mimo něj. Byl to hodně pestrý život.

Bára Kobrová: Vyrůstal jsi v Čechách, v Jilemnici, pak jsi žil dlouho v Americe. Kde působíš dnes?

Fabián Štoček: Teď jsem zrovna v Itálii, ale poslední roky působím hlavně ve Švýcarsku. Před dvěma lety jsem dokončil doktorát v Mnichově, také v neurovědě, a od té doby si plním další sen – věnuji se profesionálně běžeckému lyžování. Závodím za český privátní tým a přes léto kombinuju sport s další výzkumnou prací. Poslední dva roky jsou hodně cestovatelské.

Bára Kobrová: Co bys doporučil studentům, kteří váhají, jestli vycestovat, nebo ne?

Fabián Štoček: Doporučil bych jim, aby nad tím přemýšleli dopředu a zkusili si opravdu představit, co jim ten rok může dát a co by ztratili, kdyby neodjeli. Samozřejmě je důležité to probrat s rodiči a mít to dobře promyšlené.

Ale když už se člověk rozhodne, měl by do toho jít naplno. Ne s tím, že po měsíci uteče domů, protože první dva nebo tři měsíce bývají nejtěžší a často rozhodují o tom, jestli to bude úspěšná zkušenost. Pokud člověk pořád přemýšlí, že by to měl doma jednodušší, tak je to problém. Když už jet, tak s plnou vervou.

Bára Kobrová: Zmínil jsi několik sourozenců. Kolik vás vlastně je a vycestovali všichni s Janou Rule do USA?

Fabián Štoček: Když říkám sourozenci, myslím tím i bratrance a sestřenice. Myslím, že do zahraničí vycestovali asi čtyři, ale nikdo z nich nejel s Janou Rule. Oni měli programy přes organizace v zemích, kde tehdy žili. Někdo byl na Aljašce, někdo v Minnesotě, někdo v Mexiku. Většinou jeli kvůli angličtině a novým zkušenostem.

Bára Kobrová: Zmínil jsi, že první dva až tři měsíce jsou klíčové. Proč si to myslíš?

Fabián Štoček: Protože na začátku je všechno nové – jazyk, rodina, škola, denní režim, jídlo, zvyky. Člověk se musí zorientovat úplně ve všem. A zároveň právě tehdy vznikají první vztahy a přátelství.

Když se student odváží, sedne si v jídelně k novým lidem, začne se bavit, zapojí se do aktivit, tak po těch dvou třech měsících už většinou vůbec nechce odjet. Začne ho to bavit. Ale ten začátek chce kuráž a otevřenost. Nejhorší je stáhnout se do sebe a schovat se.

Bára Kobrová: Shrnul bys několika slovy, jaké vlastnosti podle tebe rozhodují o tom, že student bude úspěšný?

Fabián Štoček: Za mě je to otevřenost, kuráž a schopnost adaptace.

Bára Kobrová: Takže určitá flexibilita a nenechat se odradit. To je i moje zkušenost – první dva tři měsíce můžou být opravdu těžké, člověk si naplno uvědomí, že je cizincem, že chce mluvit, ale zatím to nejde úplně tak, jak by si přál. Je pak snadné se stáhnout. Ale právě vydržet tohle období je asi klíčové.

Fabián Štoček: Přesně tak. A i když tě někdo třeba hned nepřijme nebo tě odbude, tak to nevzdávat a zkoušet to dál. Navíc člověk nemusí zaujmout jen jazykem. Může být dobrý ve sportu, v matematice, může někomu pomoct, něco naučit. I tyhle nejazykové věci strašně pomáhají navazovat vztahy.

Bára Kobrová: Na závěr jedna klišé otázka – je něco, co bys udělal jinak? Nebo bys všechno nechal tak, protože tě to dostalo tam, kde jsi dnes?

Fabián Štoček: Určitě bylo pár věcí, které bych dnes udělal jinak, hlavně v tom prvním roce, protože to pro mě bylo úplně nové. Ale kdybych měl říct jednu věc, tak bych byl ještě otevřenější. I když jsem si tehdy myslel, že jsem otevřený dost, zpětně vidím, že jsem se mohl seznámit ještě s více lidmi a víc toho zažít.

Bára Kobrová: Tak to je krásné doporučení na závěr – mít kuráž, být ještě víc open a jít do toho naplno, protože ten čas opravdu strašně rychle uteče. Jak říkala Jana v první sérii, šest měsíců je málo. A ty jsi toho důkazem.

Fabián Štoček: To rozhodně souhlasím. I sedm let nakonec uteklo docela rychle.

Bára Kobrová: Já moc děkuju za rozhovor, za sdílení tvé zkušenosti a za tvůj příběh, který může být inspirací pro mnoho dalších studentů. Přeju ti, ať se ti daří a ať se máš krásně.

Fabián Štoček: Já taky děkuju. Jsem moc rád, že mi Jana Rule poskytla možnost vycestovat a vlastně tím změnit život.