8. díl – Jaký byl rok 2025 a proč je komunikace klíč k úspěšnému pobytu

Bára Kobrová: Vítejte u poslechu druhé série podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů. Vítám zde Janu Rule, majitelku agentury CCI, a budeme si dnes povídat o uplynulém roce. O tom, jak agentura tímto rokem prošla, kolik studentů se podařilo umístit, jaký ten rok vlastně byl, a tak celkově nám Jana povykládá o tom, co dělá a proč ji práce baví. Ahoj Jani.

Jana Rule: Ahoj Báro.

Bára Kobrová: Ty ses vrátila poměrně nedávno z velmi zajímavé konference v Malaze. Tak pojďme tím naše povídání otevřít, řekni nám o ní něco.

Jana Rule: Tak měla jsem tu příležitost se ke 40. výročí založení společnosti Greenheart (původně CCI) zúčastnit konference, která byla v Malaze. Součástí toho byly samozřejmě přednášky, ale i osobní schůzky a jednání s jednotlivými koordinátorkami, kterých tam bylo přes 100. Zastoupení bylo velice široké a různorodé z celých Spojených států amerických.

Bára Kobrová: Jak často se taková konference koná?

Jana Rule: No, v takovémhle objemu musím říct, že se nekoná úplně často. Tohle byla výjimka díky tomu 40. výročí, takže tam byly nejenom koordinátorky a regionální manažeři, ale i veškerý personál Greenheart, takže celkem nás tam bylo asi 350. Plus se účastnili zástupci partnerských organizací z Evropy – z Itálie, Španělska, Polska a za Českou republiku jsem tam byla já. V takovémhle objemu to bývá většinou jednou za deset let. Nicméně jednou za rok každá z mých spolupracujících organizací dělá menší konferenci. Mám tedy příležitost i mimo své soukromé cesty, které každoročně podnikám do Států, se s mnoha koordinátorkami vidět a osobně je poznat.

Bára Kobrová: Takže ty vztahy prostě vydrží. Znáte se roky, což je asi velmi důležité pro to, abyste pak mohli efektivně řešit věci přes oceán.

Jana Rule: Musím říct, že rozhodně dvě třetiny koordinátorek pro tu organizaci fungují 10, 15, 20 nebo i 25 let. Dokonce jsem tam letos potkala jednu koordinátorku, které bylo 87 let. Pořád aktivně pracuje, je to velice živá paní a každoročně dopomáhá umisťovat děti v Coloradu. Já sama si ji pamatuji, ještě když jsem jako náctiletá byla v Chicagu na konferenci pro studenty. Takže ta spolupráce je s většinou z nich opravdu dlouhodobá.

Bára Kobrová: Směřuji k tomu, že jsou to vlastně zkušení lidé a zkušený tým, aby i rodiče měli ten pocit – nebo on to není jen pocit, je to fakt – že jsou děti v těch nejlepších rukách.

Jana Rule: Rozhodně ano. Já samozřejmě vítám i „čerstvou krev“, kdy je u nových koordinátorek vidět jiná energie a nadšení. Na druhou stranu veškeré řešení problémů nikdy není ponecháno jen na nich, vždy to řeší celý tým. Před dvěma lety Greenheart stanovil specifický tým na podporu studentů, ať už jde o psychologickou pomoc, nebo specifický tým pro výměny. To znamená, že když se něco nedaří v hostitelské rodině, řeší se to komplexně. No a pak jsem tu samozřejmě i já, debatujeme a řešíme pro a proti v nejlepším zájmu studenta, ale i hostitelské rodiny. Je to vždy o soužití dvou stran.

Bára Kobrová: Pojďme si možná zrekapitulovat, v čem je role koordinátorek tak klíčová.

Jana Rule: Já vždycky říkám studentům, že po hostitelské rodině je to jejich „styčný důstojník“. Když nastane jakýkoliv problém – a nechci, aby to slovo znělo jen negativně, v angličtině používají výraz „issue“ nebo „concern“, což může být jen obava – je potřeba, aby student své pocity a náhledy sdílel upřímně s rodinou. Pokud rodina ví, že se něco děje, snaží se pomoci. Na druhém místě je pak koordinátorka. Stává se celkem často, že se studenti stydí sdílet své pocity nebo to, co by chtěli zlepšit, a nejsou k rodině úplně upřímní. Je potřeba to řešit, a proto jim doporučuji kontaktovat koordinátorku. Organizace má k dispozici i nonstop telefonickou psychologickou pomoc a pak jsem tu samozřejmě já v Čechách. Snažím se se studenty spojit, číst mezi řádky a dávat jim návod, jak situaci úspěšně zvládnout.

Bára Kobrová: Měla jsi možnost si Malagu i projít?

Jana Rule: Neměla. Od půl osmé ráno do půlnoci jsme měli nabitý program. Byla jsem tam pět dní a je to pro mě jedinečná příležitost mít celou organizaci takhle pospolu. Využila jsem každou minutu. I když to bylo náročné, vyplatí se tam jezdit, rozšiřovat vztahy i poznatky o tom, jak programy vnímají sami koordinátoři. Vyslechla jsem si spoustu různorodých příběhů. Vždycky si říkám, že už mě nic nepřekvapí... a vždycky mě něco překvapí.

Bára Kobrová: Můžeš třeba okrajově zmínit něco konkrétního pro představu?

Jana Rule: Řeknu zkušenost, která pro mě byla po roce opět těžká. Od čtvrtka do neděle jsem poslouchala, jak mám skvělé a připravené studenty. S těmi koordinátorkami spolupracuji dlouhodobě, mají vzorek třeba 30 dětí za posledních 10 let, takže ta chvála mě těšila. No a v neděli večer, když jsem přišla ze slavnostní večeře, jsem měla v mailu zprávu, že jednoho ze studentů posílají obratem domů. Důvodem bylo opakované objednávání nikotinových sáčků. Používání jakýchkoliv substancí tohoto charakteru je pro mě velké zklamání. I když student hrubě poruší podmínky, říkám si, zda nemá dostat druhou šanci. Jenže jsem se dozvěděla, že on už tu druhou i třetí šanci od rodiny dostal dříve, jen to rodina nehlásila koordinátorce v naději, že se student „chytí za nos“. Opak byl pravdou. V takový moment už nemám sílu studenta podporovat. V Americe platí, že si člověk nese následky svého chování. Bez omluvy byl do dvou dnů poslán domů. Každý je svého štěstí strůjcem.

Bára Kobrová: Pojďme shrnout minulý rok. To byl takový oslí můstek k tomu, že z toho velkého počtu studentů se musel řešit jeden tento případ. Jaký byl ten rok celkově?

Jana Rule: Poslední dva roky byly turbulentní. Strávila jsem v létě v USA vždy 5 až 6 týdnů a komunikovala s koordinátory, aby se podařilo umístit všechny děti. To se nakonec povedlo – všech 100 přihlášených dětí odletělo. Je pravda, že asi u deseti studentů jsem dostala umístění až koncem srpna a to úplně poslední dokonce 3. září. Není to příjemné pro studenta, pro rodiče a už vůbec ne pro mě. Snažím se upozorňovat na to, že je nejlepší podat přihlášku co nejdříve, ale je to vždy souhrn náhod a živý organismus. Koordinátoři se snaží o správné „spárování“ dítěte a rodiny. Nejde jen o to, že oba rádi lyžují, atributů je mnohem více. A poslední slovo má vždy hostitelská rodina – pokud je jim student sympatický (hlavně díky videu), vyberou si ho. Prosím tedy budoucí studenty a rodiče o trpělivost. Nikdy se nestalo, že by někdo neodjel, ale v srpnu mi volat obden opravdu nic neurychlí.

Bára Kobrová: Co tě na tvojí práci nejvíc baví?

Jana Rule: Hodně mě baví ten posun. Možnost být u toho, když se studenti stávají samostatnějšími. Chci, aby se mnou komunikovali sami už v procesu přihlášky. Vždycky jim říkám: „Vy se hlásíte do Ameriky, vy se mnou máte komunikovat.“ Někdy se jim nechce číst, a možná i proto tady spolu dnes sedíme, abychom probrali detaily a ukázali, jak se na to správně připravit.

Bára Kobrová: Bavíme se o komunikaci a já vím, že ty studentům poskytuješ i mentoring. Provázíš je celou cestou. Může se ti student s čímkoliv ozvat?

Jana Rule: Jsem ráda, že to otevíráš. Někdy se stává, že se mě student bojí a na všechno se ptají jen rodiče. Já nekoušu! Jsem průvodce a budu ráda, když se budou ptát studenti. Třeba u přihlášky se stává, že není napoprvé dostatečně vyplněná. Rodiče mi pak volají, že to přeháním, ale já je nešikanuji. Jen vím, jak má přihláška vypadat, aby si rodina studenta vybrala. Pak máme předodletovou přípravu – celodenní setkání, kde probíráme vše od školy přes stesk až po ztracená zavazadla. Bývají tam i studenti, kteří se čerstvě vrátili, a ti předávají zkušenosti svou „náctiletou“ řečí. Během roku jsem se studenty v kontaktu přes reporty, které píšou každých 4 až 6 týdnů. Mimo to se na mě mohou kdykoliv obrátit.

Bára Kobrová: Řekla bys, že tohle je jedna z hlavních přidaných hodnot tvé agentury?

Jana Rule: Rozhodně. Je to dané i tím, že mám o svých studentech přehled. Čtu všechny reporty sama, nemám na to výpomoc. Chci vědět, co se děje, abych mohla v září navázat na to, co se stalo v srpnu. Je tam úzký vztah.

Bára Kobrová: Je to pro studenta zlomový rok. Máš pocit, že tvé know-how a to, že do toho dáváš srdce, je ten hlavní důvod, proč si vybrat právě tebe?

Jana Rule: Myslím, že máš pravdu. Na druhou stranu existuje část rodičů a studentů, kteří možná takovou podporu nechtějí a mají pocit, že píšu až moc obsáhlé maily.

Bára Kobrová: Umíš v takovém případě zareagovat, stáhnout se a dát jim prostor?

Jana Rule: Rozhodně. Vždy říkám, že když o studentovi neslyším já ani rodiče, jsou to dobré zprávy. Ale povinnost odpovídat na reporty tam vždy je. Pokud student neodpoví, píšu urgenci. Z odpovědí už poznám, kdo je v pohodě a pro koho jsem jen „otrava“, co mu bere čas. Snažím se vysvětlit, že to nedělám z dlouhé chvíle, ale abych mohla včas nabídnout pomoc. Pokud student nechce věci řešit se mnou, nabízím pomoc psychologa v USA nebo poradce ve škole. Ale mrzí mě, když student do reportů píše, že je vše v pohodě, a po návratu zjistím, že mu nevyhovovala škola nebo rodina. Pokud se něco nelíbí, je potřeba se ozvat hned.

Bára Kobrová: Zmiňovali jsme komunikaci s tebou, ale klíčová je i komunikace s hostitelskou rodinou. Máš nějaké tipy ohledně kulturních rozdílů? Něco, co v Čechách běžně neděláme, ale v Americe se na tom lpí?

Jana Rule: Těch rozdílů je hodně. Hlavním bodem je poděkování. My v Čechách umíme poděkovat, ale v Americe se to děje v mnohem větší míře. České děti berou často jako samozřejmost, že je rodiče vozí na kroužky nebo jim udělají svačinu. V Americe jsou na to velmi citliví a děkuje se úplně za všechno – i vlastní děti děkují mamince za uvařenou večeři nebo odvoz.

Bára Kobrová: Je to o prokazování úcty a vděku.

Jana Rule: Přesně tak. Jsou to maličkosti s velkou váhou. Studentům říkám: „Když se budete chovat vřele, vrátí se vám to jako bumerang.“ Těmito drobnostmi si uděláte celoživotní přátele. Doporučuji po příletu nejen drobné dárky pro rodinu, ale vzpomenout si s čokoládou i na koordinátorku. A na konci pobytu napsat dopis – v USA tomu říkají „Thank You Note“. To je v americké kultuře obrovské téma. Dostaneš od kouče mikinu? Napíšeš „Thank You Note“. Je to krásný zvyk.

Bára Kobrová: Moje starší dítě to dělá přirozeně, rádo vyrábí dárky...

Jana Rule: To je skvělé. Já k tomu vedu i své děti. Když mají oslavu narozenin, druhý den musí poslat všem poděkování, že přišli. Nebo když mě syn vyzvedne z tréninku, poděkuje mi, že jsem tam na něj čekala. Jsou to drobnosti, které druhou stranu neskutečně potěší.

Bára Kobrová: Než se tě zeptám na závěr, je něco, co tě na tvé práci nebaví?

Jana Rule: Řeknu to diplomaticky – souvisí to s tou komunikací a slušností. Mrzí mě, když si rodiče vyžádají schůzku, věnuji jim čas, proběhne několik hovorů, oni řeknou: „Jano, jsme rozhodnutí, dítě s vámi pošleme, vše do konce týdne podepíšeme,“ a pak se nic neděje. Neozvou se, neodpovídají na maily. Přijde mi to jako základní slušnost říct i to, že se nakonec rozhodli jinak.

Bára Kobrová: Možná to neumíme říkat narovno?

Jana Rule: Já to absolutně akceptuji. Budu ráda za upřímný důvod, proč se rozhodli pro jinou cestu nebo proč vůbec neodjet. Pomáhá mi to v sebereflexi, abych věděla, co příště udělat lépe. Manžel mi někdy říká: „Zvolni, jseš v telefonu trochu ostrá,“ ale já jsem prostě upřímná a nechodím kolem horké kaše.

Bára Kobrová: To je hezké shrnutí. Proč by si tedy studenti měli vybrat právě CCI? Konkurence tu je, ale v čem jsi jiná?

Jana Rule: Myslím, že jsme o tom mluvili celou půlhodinu. Je to individuální přístup a můj osobní zájem o „moje děti“. Jsou to mé mnohaleté zkušenosti a nadstandardní vztahy s koordinátory v USA, které se promítají do kvality umístění.

Bára Kobrová: Co nás čeká v příštím roce? Třeba z pohledu stipendií?

Jana Rule: Už v létě přemýšlím o dalším roce. Letos v červenci jsem vyjednala první 100% stipendium, v říjnu druhé. Takže letos odletí dva studenti na plné stipendium v hodnotě řádově 350 tisíc korun. Momentálně jednám o dalším 50% stipendiu a oslovuji další subjekty, které by nadané české studenty podpořily.

Bára Kobrová: Je něco, co bys chtěla studentům vzkázat závěrem?

Jana Rule: Chtěla bych, aby se studenti nebáli mě oslovit a zúčastnili se nezávazných schůzek. Rodiče prosím: i když s nápadem dítěte třeba nesouhlasíte, zkuste se na to podívat jeho očima. Vyslechněte si, co program obnáší a jak studenta může lidsky posunout. A studenti, vy si važte toho, že vás rodiče podporují a investují do vás nemalé finance. Je to zlomový rok. Ty sama, Báro, jsi na tom programu byla a víš, že to, co ses naučila v patnácti, předáváš dál dodnes. Je to jedinečná příležitost, která na vysoké škole nebo v práci už v takové formě nepřijde.

Bára Kobrová: Máš pocit, že je to rok, kdy student osobnostně vyroste nejvíc?

Jana Rule: Myslím, že ano. Vytváří si tam základní stavební kameny, na kterých pak staví zbytek života. To pevné zázemí získává právě během roku v zahraničí.

Bára Kobrová: Jano, moc ti děkuji za rozhovor. Děkujeme i všem posluchačům a budeme se těšit zase příště.

Jana Rule: Já moc děkuji.