The Road to My American Dream

Ahoj všichni!

Stále je pro mě neuvěřitelné tato slova říct, ale vítám vás u mého prvního blogu o plnění mého snu ve Spojených státech. Jmenuji se Kristýna a jsem sedmnáctiletá holka, která žije v Ostravě, kde studuju na jazykovém gymnáziu. Abych řekla něco málo o sobě: ráda tancuji, hraji na hudební nástroje, čtu, poslouchám hudbu a cestuji. Tento blog bude o tom, jak se vlastně tento sen stal skutečností, jeho překážky a co mě k němu dovedlo. Doufám, že si ho užijete!

Jak to vlastně začalo? Život v USA mě lákal už jako malou holku. Možná to zní zvláštně, ale vlastně to začalo velmi jednoduše. Od momentu, co jsem v sedmi letech viděla epizodu seriálu Průměrňákovi (The Middle), jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak strašně zajímavý život tam musí být. Líbily se mi tradice, high school life a jak se Amerika každou sezonu mění. Postupem času se z dětského nadšení stala vášeň. Čím víc jsem se o USA dozvídala, tím víc jsem tento život chtěla zkusit na vlastní kůži.

Rok 2024 a selhání: O organizaci CCI a možnosti stipendia jsem se dozvěděla od influencerky Xoxo Elis. Sledovala jsem její vlogy ze života v USA a strašně si přála zažít totéž. Tehdy mi bylo třináct a přišlo mi to neuskutečnitelné. Zlom přišel po Erasmu ve Španělsku, kde jsem si uvědomila, že poznávání nových kultur a lidí je právě to, co mě naplňuje.

V roce 2024 jsem se poprvé přihlásila o stipendium. Věděla jsem, že je to výstřel do tmy s obrovskou konkurencí, ale i tak jsem hodlala dát tomu vše. Po vyplnění přihlášky jsem jela do Hradce Králové (dlouhá cesta) napsat si test, dotazníky a už jen čekala. O týden později mi přišly výsledky. Pamatuji si ten moment, jako by to bylo včera: jela jsem domů trolejbusem, všimla si e-mailu, otevřela ho plná očekávání… a zjistila, že jsem neuspěla. V tu chvíli ve mně projela vlna zklamání a smutku a tehdy mi došlo, že tento sen pro mě opravdu hodně znamená. Nechtěla jsem se ho vzdát.

Poslední šance: Díky podpoře rodiny a přátel jsem se rozhodla zkusit to znovu. V září 2025 jsem se opět objevila na výběrovém řízení, tentokrát ještě odhodlanější. Přišly výsledky. Když jsem viděla slova „Postupuješ do dalšího kola“, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem štěstím bez sebe. Byl to začátek ještě velmi složité cesty, ale já byla připravená. Přišel leden a s ním i další kolo výběrového řízení, kde jsem vyplňovala spousty formulářů pro americkou stranu a přihlášku pro hostitelskou rodinu. Dala jsem do toho vše, co jsem mohla.

Den, kdy se zastavil čas: Přišel 2. března a hodina tělocviku. V šatně jsem se podívala na mobil a viděla upozornění s e-mailem. Jestli mám být upřímná, než jsem zaregistrovala, co to vlastně je, měla jsem ho už otevřený. Co mě přivedlo k uvědomění, byl předmět e-mailu: Výsledky výběrového řízení.

V tu chvíli jsem nevěděla, co čekat. Věřila jsem si, ale zároveň se bála toho nejhoršího. To mě ale nezastavilo ve čtení. E-mail pokračoval slovy: „S radostí ti oznamuji…“ a v ten moment se mi zastavil svět. Jako ve filmu, kdy se scéna zpomalí a vy vnímáte jen jediný okamžik. Kamarádi se ke mně seběhli a ptali se, co se děje. S třesoucíma rukama jsem jim předala mobil. Následovaly gratulace, volání mamce, nejlepší kamarádce a slzy štěstí.

Co mě tato cesta naučila? Stále je těžké si připustit, že se to opravdu děje. Čeká mě nový život, noví lidé, nové věci a poznání sama sebe v zemi, o které jsem snila od dětství. Samotná cesta k výhře mě naučila spoustu věcí: především nevzdávat se, i když se vám něco nepovede na první pokus. Nebát se zkusit to znovu, i když to vypadá nemožně. A hlavně věřit si, vždy a navždy.

Chci moc poděkovat agentuře CCI, paní Rule a americké straně za tuto životní příležitost. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že tuto možnost nabízíte. Obrovské díky patří mé rodině, přátelům a učitelům, kteří ve mě věřili. Bez vás bych to nezvládla.

A vzkaz pro vás, kteří o stipendiu uvažují? Nebojte se do toho jít. Všechno je možné a když to nezkusíte, nikdy nebudete vědět, jak by to dopadlo. Věřím ve vás!

Děkuji vám moc, že jste dočetli až sem. Čeká mě neuvěřitelných 10 měsíců a já se nemůžu dočkat, až se s vámi o všechno podělím. Doufám, že na téhle cestě za oceán budete se mnou, protože tohle je teprve začátek. Jsem si jistá, že mě čeká nejlepší zážitek života a jsem vděčná za každou vteřinu, která přijde.

Tak ahoj u dalšího blogu!