8. díl – Pravidla programů a jak se chovat na studijním pobytu

Bára Kobrová: Krásný dobrý den, moje jméno je Bára Kobrová a já vás vítám u podcastové série ve spolupráci s CCI. Jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů a budeme si společně s majitelkou agentury Janou Rule povídat o podmínkách programů, ať už co se týká vycestování do Spojených států, případně i do jiných zemí, jako je Kanada, Velká Británie, ale i Japonsko, a o tom, co se vlastně smí a nesmí. Jani, vítám tě tu, dobré ráno.

Jana Rule: Zdravím, dobrý den, zdravím všechny a zdravím tebe, Baruško.

Bára Kobrová: Tak řekni, co jsou ta základní pravidla, která sdílíš se svými studenty, aby měli konkrétnější představu o tom, jak strávit ten rok v cizí zemi a jakých pravidel se držet.

Jana Rule: Tak já začnu zeširoka, protože pravidlem číslo jedna je akceptovat tu kulturu, kam jede ten student. Samozřejmě kultura v Japonsku a tamní zvyklosti budou jiné než ve Spojených státech, ale všeobecně ten student by měl být flexibilní, měl by mít otevřené oči a – jak já říkám – i uši. Měl by naslouchat a pozorovat, jak se jeho okolí chová, aby správně zapadl.

Všeobecně, když je student umístěn do hostitelské rodiny, pravidlem číslo jedna je pro mě velice slušné chování. Samozřejmostí je pozdravit „dobré ráno“, „dobrý večer“, když se odchází, tak samozřejmě říct „na shledanou“ nebo „ahoj“ a za všechno poděkovat. Zeptat se hostitelských rodičů třeba, jaký měli den. Prostě být přívětivý a chovat se k té rodině tak, aby oni měli pocit, že ten student je v té rodině rád, a aby i ta rodina měla pocit, že má dalšího člena rodiny.

Co když jsou členové rodiny třeba trošičku introvertnějšího založení a student je takový, jaký je? Doporučení z mé strany je, že všechno chvilku trvá, ale je potřeba, aby především student šel trošičku více napřed. Jeho úkolem je se adaptovat v dané kultuře. Přece když bychom uvítali někoho u nás doma, nemůžeme předpokládat, že se budeme chovat podle pravidel návštěvníka. Stejným způsobem student musí mít otevřenou mysl a rodina ho přijme, pokud se opravdu snaží začlenit do běžných aktivit.

Bára Kobrová: Já tady narážím i na to, že samozřejmě to není úplně jednoduchá situace – hlavně ze začátku, prvních několik týdnů nebo měsíců: nová země, nová rodina, jazyková bariéra. Určitě je jednodušší přijít ze školy, zavřít se do pokojíčku a tam si dělat svoje věci, ale to není ta nejšťastnější varianta, je to tak?

Jana Rule: Ne, to je až ta poslední možnost. Zavřít se do pokojíčku doporučuji opravdu jen na noc, abyste se vyspali. Doma v ČR se můžete zavírat do pokojíčku, ale když jste v cizině, je třeba využít každý možný moment, kdy jste s členy hostitelské rodiny nebo máte příležitost s nimi jít ven. To se vracíme k rodinnému životu – pravidlo je být aktivní součástí rodiny. Sdílet i naši kulturu, občas něco uvařit, zeptat se, jestli není potřeba pomoct doma. A když vidím, že přetéká koš s odpadky, tak se neptat, ale prostě to udělat.

A v dobrém slova smyslu se to studentům vrací – pokud dají trochu energie a přispějí rukou k dílu, rodina vidí, že si toho student váží, a snáze si k sobě najdou cestu.

Bára Kobrová: Už jsme zmínili domácí prostředí, teď se pojďme podívat na školu. Jak bys nastínila, co se smí a nesmí v rámci školního prostředí?

Jana Rule: Pravidlem číslo jedna je samozřejmě dodržovat školní řád, se kterým se každý žák seznámí na začátku školního roku díky svému poradci. Každý student má svého poradce a pro zahraniční studenty bývají i různá setkání, aby se seznámili s okolím školy a pravidly. Samozřejmostí je stoprocentní docházka do školy – pomineme-li nemoc. Student je v zahraničí za účelem studia a víza jsou mu udělena právě na základě docházky.

Bára Kobrová: Co když se student setká s něčím, co je v ČR legální, ale v hostitelské zemi ne?

Jana Rule: To je nejen pravidlo školy, ale i programu. Na předodletové přípravě sděluji konkrétní specifika – hlavně užívání alkoholu, drog, kouření a vapování. Tyto věci jsou v rámci programu zakázané a často i nezákonné podle místních zákonů. A pozor – zákaz platí i pro nealkoholické pivo nebo volně prodejné léky, pokud by si ostatní mohli myslet, že jde o drogy. Stačí, že někdo uvidí, jak si student bere prášek, a může to vyvolat podezření. Všechno je zakázané a myslím, že není těžké tato pravidla dodržet. Student během roku získá spoustu zkušeností i bez těchto látek.

Bára Kobrová: Takže doporučení – dejte si těch deset měsíců úplné volno od riskantních aktivit. A třeba i zjistit si předem, kam student jde – v USA je běžné, že oslavy probíhají u někoho doma, a je dobré vědět, zda tam budou rodiče.

Jana Rule: Přesně tak. Doporučuji studentům vždy zjistit, jestli na párty nebo přespávačce budou přítomní rodiče. Hodně často děti bývají pozvané na tzv. přespávačky nebo párty, kde je doma 20, 30, 40 studentů. Ač je to pro nás nezvyklé, u nich je to zcela normální. Moje hostitelská rodina pro mě také dělala různé aktivity, večerní párty a přespávačky, kde nás bylo třeba 25, 30. To automaticky neznamená alkohol – pokud tam je někdo z rodičů, je jistota, že alkohol tam nebude. V momentě, kdy rodiče odejdou na víkend a někdo pořádá párty, je to už podezřelé. A ve Spojených státech není nic složitého sehnat si alkohol přes starší kamarády nebo sourozence.

A na to mám jedno jediné upozornění – pokud student zjistí, že se na akci alkohol podává a není tam dospělá zodpovědná osoba, je potřeba okamžitě volat domů hostitelským rodičům a během několika málo minut objekt opustit a čekat před domem, až ho rodina vyzvedne.

Bára Kobrová: Děkuju za zodpovězení té části týkající se školy, školního prostředí, kamarádů a různých rizik, ale i pravidel s tím spojených. Co třeba pracovní příležitosti – předpokládám, že pracovat se nemůže?

Jana Rule: Pracovat se může a nemůže. Pracovat se nemůže oficiálně třeba v řetězcích rychlého občerstvení na pokladně, nebo nelze pracovat v obchodě a doplňovat zboží. Navíc jsou tyto aktivity spojené s dopravou do práce, a to je ve Spojených státech opravdu komplikované. A navíc já vždycky studentům říkám, že jedou do zahraničí za účelem studia, nikoliv vydělávání peněz – na to budou mít v budoucnu spoustu času. Takže tento druh přivýdělku ne.
Ale pokud se student domluví se sousedem, že je potřeba natřít plot, nebo v zimě uklízet sníh, nebo pokud holky hlídají děti svých sousedů, je to vyloženě na domluvě, samozřejmě i s hostitelskou rodinou, a nemělo by to překážet školní docházce a výsledkům ve škole.

Bára Kobrová: Já si vybavuji, že takzvaný babysitting byl asi mojí nejčastější „prací“ – rozhodně ne každodenní záležitostí, ale moje hostitelská sestra se tomu věnovala a občas, když nemohla, tak jsem zaskočila za ni.

Jana Rule: Jak staré děti jsi hlídala?

Bára Kobrová: Bylo to různé – čtyřleté, pětileté, školkového věku, ale i starší. Pamatuju si jednu dětskou párty, kde jsme byli se sestrou společně, a tam bylo třeba dvacet dětí. Dodnes si o tom povídáme.

Jana Rule: Ty máš zážitek s téměř náctiletými dětmi. Já, když jsem se po dvou měsících rozkoukala, jsme měli sousedy, kterým se narodila malá dvojčata o měsíc dříve. Paní i pán byli pracovně velmi vytížení a měli paní na hlídání 24 hodin denně, ale i ta si občas potřebovala vzít volno. Takže po třech nebo čtyřech týdnech jsem tam šla já – a musím říct, že jsem byla v šoku, protože mi ještě nebylo 16. Dali mi na starost na 8–10 hodin opravdu na celý den malá třítýdenní dvojčata. Byla to obrovská zkušenost a pak jsem tam o víkendech chodila pravidelně.

Bára Kobrová: To je zase jiný prostředí, jiná zkušenost, která studenta obohatí – možná i z toho titulu, jak se v jiné zemi věnují nebo nevěnují výchově a jak k tomu přistupují.

Jana Rule: Ten rozdíl je diametrální. Já s tímto přístupem třeba nesouhlasím, ale každá země má svoje kulturní specifika i v rámci výchovy. Takže je fajn, když si čeští studenti mohou vyzkoušet i takovéhle netradiční aktivity.
A teď řízení automobilu – to je jedna z věcí, na kterou se mě ptají všichni studenti s prosebnýma očima a doufají, že řeknu „ano“. Řeknu rezolutně: v žádném případě ne.

I když může hostitelská rodina tvrdit, že pro ně má pojištění, vízum tohoto typu řízení motorových vozidel neumožňuje. Nedoporučuji to zkoušet ani na parkovišti, protože stačí málo – fotka na sociálních sítích – a organizace může začít pochybovat. A kdyby se něco stalo, student není pojištěný a mohl by rodiče zadlužit na celý život.

Bára Kobrová: Zmínili jsme situace, které můžou znamenat návrat zpět do ČR z rozhodnutí organizace CCI. Může se student dostat i do konfliktu s americkými zákony?

Jana Rule: Ano. Když student poruší pravidla, například užitím alkoholu, drog nebo řízením vozidla, rozhoduje o dalším postupu vysílací organizace v USA – ne já. Někdy dostane napomenutí, jindy podmíněné vyloučení, ale třeba za řízení vozidla je rovnou třídenní lhůta k opuštění USA.
A pokud ty tři dny nedodrží, protože mu bylo zrušeno povolení k pobytu, tak při odletu imigrační úředník udělá poznámku do databáze a student má na deset let zákaz vstupu do USA. Proto říkám – nesmlouvejte a nedoufejte v zázraky, tady se pravidla dodržují.

Bára Kobrová: Už jsme to v jiných dílech trochu nakousli – kdy je podle tebe ideální do USA odjet a proč?

Jana Rule: Kdyby to bylo na mně, posílala bych děti už po deváté třídě. Je ideální mít pauzu mezi devátou třídou a prvním ročníkem střední školy. Student tak nastoupí o rok později, ale pak má čtyři roky kontinuální výuky. Chápu, že ne každý je v 15–16 letech zralý, ale o programu by se mělo přemýšlet už ve 12–14 letech – nejen kvůli financím, ale i přípravě studenta.

Bára Kobrová: Jsou pravidla programu stejná pro všechny země?

Jana Rule: V zásadě ano. Největší rozdíl je v přístupu – v Japonsku jsou například pravidla o docházce a školním dress codu mnohonásobně přísnější než u nás. A u nás jsou rodiče mnohem benevolentnější. V USA třeba vůbec neexistuje, že by se 16–17letí kamarádi sebrali a jeli na víkend na chatu bez dozoru. Neznamená to, že jsou vedeni „za ručičku“, ale v dospěláckých aktivitách jsou limitováni a vždy je přítomen dohled dospělého – i kvůli právní odpovědnosti, třeba když má někdo trampolínu na zahradě.

Bára Kobrová: My jsme tímhle dílem bohatě pokryli téma pravidel programu a důvodů k jeho ukončení. Nakousla jsi i téma dress codu, ale to odkážu na jiný díl o škole a mimoškolních aktivitách. A závěrem – zopakuj prosím proces přihlášky.

Jana Rule: Nejprve napsat na jana@cci.cz nebo zavolat, případně přes webové stránky cci.cz vyplnit přihlášku a zúčastnit se informační schůzky. Poté následují jednoduché testy z angličtiny, schůzka s rodiči, kde probereme možnosti a očekávání. Následuje uzavření smlouvy, vyplnění přihlášky, lékařská prohlídka a odeslání přihlášky buď do USA, nebo na centrálu organizace v jiné zemi. Pak už jen čekání na umístění.

Bára Kobrová: Děkuju za tuhle první sérii. Prozradíme, že chystáme i druhou, kde se budeme věnovat dotazům posluchačů a rozhovorům se studenty i rodiči.

Jana Rule: Na to se moc těším – mimo jiné uvítáme i rodiče, který s námi vycestoval v roce 1996, a jeho dcera pak absolvovala program před dvěma lety. To už je druhá generace. A také chystáme překvapení přímo z USA.

Bára Kobrová: Já taky děkuju a loučím se. Na shledanou.