7. díl – Rozhovor s Julií Pospíšilovou

Bára Kobrová:
Vítejte u poslechu druhé série podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalá studentka JI 1 Dnes Bridge Programu. Pozvání do podcastu přijala také jedna bývalá studentka, Julie Pospíšilová. Ahoj, Julie.

Julie Pospíšilová:
Ahoj

Bára Kobrová:
Julie, mimo to, že jsi byla studentkou CCI, tak nyní jsi především profesionální basketbalistkou. Je to tak?

Julie Pospíšilová:
Ano, je to tak.

Bára Kobrová:
A vlastně to tvé cestování do Ameriky hrálo poměrně velkou roli v tvojí kariéře, je to tak?

Julie Pospíšilová:
Ano, určitě, jo.

Bára Kobrová:
Tak pojďme to trošičku rozebrat. Jaký je vlastně celý ten příběh, kdy ses rozhodla, že vycestuješ do Ameriky? Jak tě to vůbec napadlo? Já tě nechám mluvit a budu se ptát.

Julie Pospíšilová:
Tak začalo to hlavně s mým bráchou, protože když mu bylo právě 15–16, tak se taky rozhodl, že by takhle odjel do Ameriky. A pro mě to byl takový hlavní motivátor, že když to zvládl brácha, tak to zvládnu taky. Samozřejmě jsem si chtěla zlepšit angličtinu, takže proto jsem tam odjela, ale především kvůli právě bráchovi no.

Bára Kobrová:
A brácha byl v jakém předstihu od tebe?

Julie Pospíšilová:
Brácha je o 3 roky starší, ale ve škole byl o 4 roky, takže 4 roky.

Bára Kobrová:
Takže jsi měla možnost to navnímat, jak to chodí. A brácha byl taky z CCI?

Julie Pospíšilová:
Taky byl a byl nejdříve v LA, a potom se přestěhoval do San Franciska. Popravdě neměl úplně nejlepší zkušenost, ale když mi bylo těch 12–13, tak jsem to tolik nevnímala. Až zpětně takhle vidím, že jsem vlastně měla i lepší zkušenost než on.

Bára Kobrová:
Neodradilo to vaše rodiče od toho, aby si řekli, že je tam třeba nějaké riziko, nebo že tě může potkat nějaká blbá zkušenost?

Julie Pospíšilová:
No, já jsem se s nimi o tom úplně tolik nebavila, jak jsem byla mladší, ale určitě se báli, hlavně moje mamka, protože jsem nejmladší dcera, takže se bála, že by se něco mohlo stát. Ale viděla v tom ten potenciál, že to je taková velká investice, která nám určitě dá hodně do života.

Bára Kobrová:
Což v tvým případě se potvrdilo úplně jako na 100 %.

Julie Pospíšilová:
Jo. Tak já jsem jela do Ameriky hlavně kvůli té angličtině teda, ale moje rodina – tam byla dcera, která hrála taky basket – a díky ní jsem se zapojila do toho školního basketu a potom i do vnějšího basketu, což byl takový travel nebo klubový tým. A právě díky tomu jsem dostala takovou „exposure“, řekněme, že ty univerzity se na mě mohly podívat, jak hraju, a díky tomu jsem potom dostala i stipendia.

Bára Kobrová:
Tak pojďme ještě trošičku na začátek. Tobě bylo přesně kolik, když jsi odlítala do Ameriky?

Julie Pospíšilová:
Já bych řekla, že mi bylo 16–17. Trošku později, ale 16.

Bára Kobrová:
Takže jsi byla sophomore?

Julie Pospíšilová:
No, byla jsem, jo.

Bára Kobrová:
A basket jsi hrála asi od malička tady v Čechách?

Julie Pospíšilová:
V Česku jsem hrála od malička, řekněme tak od 6 let, a tam jsem pokračovala. Nebylo to třeba úplně nejlepší level, ale určitě to bylo něco, co mi pomohlo ten rok, řekněme, přežít, že jsem tam našla kamarády a takovou komunitu.

Bára Kobrová:
Já si teda vybavuju, že když jsem sledovala v Americe vlastně při tělocviku kluky, jak hrajou, tak mi to přišlo neuvěřitelné. Říkala jsem si: „Wow, tohleto je nějaká nižší liga NBA,“ přišlo mi to fakt hrozně hustý. Ty jsi neměla z toho ten pocit? Když říkáš, že to bylo vlastně o level níž.

Julie Pospíšilová:
Úplně ne, protože u kluků je to takový jinačí. Hlavně jsou hrozně zainteresovaní do všech možných sportů a ten basket nebo fotbal je tam hrozně velkej. A u těch holek to spíš bylo jako jejich velký hobby. Nebyly tam úplně tak talentovaný holky v té mojí škole nebo v tom mým týmu, ale samozřejmě, když jdeš do jiný školy, do nějaký akademie, tak ten level toho basketu bude vyšší, no.

Bára Kobrová:
Když jsi vyplňovala tu přihlášku před odletem do USA, tak zmiňovala jsi tam basket jako něco, s čím chceš pokračovat? A hrálo to roli třeba v tom umístění?

Julie Pospíšilová:
Já jsem úplně neplánovala, že chci do Ameriky a potom pokračovat s basketem na univerzitě nebo profesionálně, takže můj cíl nebyl basket. Ale právě jak jsem tam dala do té přihlášky, že hraju basket, tak si mě ta rodina díky tomu vybrala, protože jejich dcera – měli jenom jednu dceru – hrála basketbal a řekli si, že by nás to mohlo spojit.

Bára Kobrová:
To je určitě super. Spojilo vás to, že jo?

Julie Pospíšilová:
Určitě nás to spojilo v nějakým smyslu, ale ona byla trošku mladší a taková rozjetá trošku, takže…

Bára Kobrová:
No, dovedu si to představit. Nicméně ten můj dotaz teďka bude směřovat k tomu, že jste spolu tedy nechodily ani do ročníku a byla jsi výš?

Julie Pospíšilová:
Byla jsem výš a ona byla sophomore, ale věkově jsme byly blízko. Já jsem byla starší, ale nebyl tam takovej rozdíl.

Bára Kobrová:
Jo, tak to jsme měly vlastně úplně identický. Ještě jsem se nezeptala na umístění – kde jsi byla těch deset měsíců?

Julie Pospíšilová:
Já jsem byla u Chicaga, třeba 30 minut od toho centra, takže nějaké suburbs, ale že to bylo Chicago.

Bára Kobrová:
Tak to je krásná oblast.

Julie Pospíšilová:
Určitě, bylo tam hezky, hodně jiný než tady v Praze, ale já jsem jako doufala, že bych byla někde jako v Kalifornii, někde, kde je teplo, ale Chicago je taky dobrý město, dobré umístění.

Bára Kobrová:
Asi je to sen spousty studentů, že si představí prostě oceán, pláže atd. Ale ve finále – máš tam na to ten čas trávit ho na té pláži? Asi úplně ne. Já jsem měla pocit, že buďto jsi ve škole, nebo jsi na kroužcích, vlastně ta rodina tvoří nějaký program. Takže jo, a Chicago je podle mě krásné místo.

Julie Pospíšilová:
Mně se tam moc líbilo, no.

Bára Kobrová:
Jaký byl ze začátku pro tebe ten kulturní šok, nebo co bylo vůbec nejtěžší zvládnout na těch začátcích? Pamatuješ si to ještě?

Julie Pospíšilová:
Já si myslím, že nejtěžší bylo se cítit příjemně v tom baráku. Protože jenom otevření ledničky nebo jít do obýváku je na začátku těžký, protože si nepřijdete úplně příjemně v tom baráku nebo obecně mezi těma lidma. A ještě do toho je ta angličtina, takže si nejste jistý sami sebou. Ale díky té rodině si myslím, že pro mě ten začátek byl docela lehkej, a potom, jak jsem ve škole měla tu komunitu skrz basket, tak jsem si našla docela rychle kamarády. Ale určitě v ten moment jsem ještě byla hodně introvertní a moc jsem se tam nechtěla úplně ukázat před ostatníma lidma. Takže kdybych byla víc extrovert, tak si myslím, že bych si to obecně i víc užila.

Bára Kobrová:
Děkuju za upřímnost. Máš pravdu, já si to vybavuju úplně stejně a možná potom jsem si říkala, že kdybych trošičku dřív začala se otevírat, tak bych toho třeba bývala stihla víc. Ale asi všechno má nějaký svůj čas přirozeně. Je to něco, co nicméně radíme studentům i těm, kteří si nás třeba teďka pouští a uvažují o tom, že pojedou. Já to zmiňuju velmi často – užívejte si to úplně od začátku, protože je to vlastně neopakovatelných deset měsíců. Na druhou stranu, tobě se podařilo si to tam prodloužit?

Julie Pospíšilová:
Prodloužila jsem si to, ale nejdřív jsem se vrátila do České republiky a dokončila jsem tady střední, normálně odmaturovala, protože moji rodiče řekli, že je lepší mít českou maturitu, kdybych náhodou tady chtěla skončit v Praze nebo v České republice a někde pracovat. Ale měla jsem i možnosti odejít na nějaké akademie nebo na soukromé školy, protože tam je lehčí přestup než na státní školy. Takže potom jsem se vrátila semka do Česka a díky té „exposure“, co jsem tam měla skrz týmy, mě kontaktovali potom další trenéři z Ameriky. Plus jsem ještě tady hrála za reprezentaci, takže obecně jsem byla víc vidět a dostala jsem ta stipendia a potom jsem se rozhodla, že půjdu na univerzitu ve Wisconsinu.

Bára Kobrová:
Jaké to bylo pro tvoje rodiče? Vlastně to vědomí toho, že se vrátíš zpátky jenom na nějakou určitou dobu a zase budeš cestovat zpátky?

Julie Pospíšilová:
No, tyjo, na to jsem se ani rodičů moc neptala. Podle mě pro taťku – on vždycky chtěl hrát profesionálně basketbal, když byl mladší, tak si myslím, že on žije se mnou teďka a bylo to pro něj skvělý, že já žiju tím snem. A pro mamku – podle mě byla smutná, že jsem nebyla doma, ale zároveň má ještě další dvě děti, takže tu lásku mohla předávat někomu jinému a nemusela jenom doma sedět a čekat na mě, až se vrátím.

Bára Kobrová:
V jakém rytmu jste byli v kontaktu – ať už ten první rok na té střední škole, a potom klidně můžeš zmínit i to další období?

Julie Pospíšilová:
Tak na střední škole podle mě jsme si volali docela často, aspoň ze začátku každý týden. Potom jsem to trošku povolila, protože jsem měla ty kamarády, tak jsem už neměla takový zájem být pořád s rodičema na telefonu. A měla jsem taky v hlavě nastavený, že chci mluvit hlavně v angličtině a nechci být v kontaktu s mýma kamarádama úplně nebo s rodičema, abych nemluvila pořád česky a třeba by mě to nějak ovlivnilo. Teďkom zpětně si říkám, asi by to tak nebylo, ale byl to můj takový cíl no.

Bára Kobrová:
Ta rodina ještě tvoje, pojďme se k ní trošičku víc vrátit. Bylo to hladkých deset měsíců, bezkonfliktních? Ta zkušenost byla vesměs pozitivní? Jak bys to zpětně hodnotila?

Julie Pospíšilová:
Já bych řekla, že hodně pozitivní. Já jsem hodně nekonfliktní člověk, takže se spíš přizpůsobím té rodině. A hodně jsem se tam spřátelila s tím tátou. Vlastně to bych měla zmínit, že ta dcera byla adoptovaná, takže ona byla z Vietnamu, podle mě. A předtím měli všechny ty exchange studenty právě z Vietnamu nebo odněkud z Asie, aby si ona vytvořila to kulturní spojení s nimi a viděla, jak oni žijí a jak žije teďka ona, aby si taky srovnala třeba svoje hodnoty nebo viděla, že v Americe se má třeba lépe.

Bára Kobrová:
Jenom jsem chtěla poznamenat to, že je to hodně zajímavý model – být v rodině, která je takhle extrémně zvyklá na exchange studenty. Ty jsi byla teda kolikátá?

Julie Pospíšilová:
Já si myslím, že čtvrtá nebo pátá, jedno z toho. Potom obecně jsem se skamarádila s tou ségrou taky, ale měly jsme trošku jiný zájmy než já. A já jsem se spíš spřátelila s tím tátou. Jemu se podle mě líbilo, že hraju ten basketbal a jsem taková klidná. Vždycky jsme se spolu koukali na televizi a ostatní lidi si bohužel mysleli, že já jsem ta dcera, protože jsem byla ta běloška a ona byla asijského původu. Ale to nám přišlo spíš vtipný, no.

Bára Kobrová:
Aktuálně jste stále v kontaktu?

Julie Pospíšilová:
Někdy si napíšeme. Zrovna teďkon jsem měla angažmá ve Španělsku, takže ten host táta mi napsal, že jeho manželka šla to Camino de Santiago, co bylo třeba hodinu ode mě. Takže někdy si napíšeme. Předtím, než jsem odjela do Ameriky, tak i ta rodina přijela do Česka a přesně jsme se takhle „vyměnili“, že ta mamka s tou dcerou jely do Polska na svatbu a zastavily se v Praze, kde potkaly moje rodiče, a to trošku uklidnilo moje rodiče, že jsou to normální lidi. A já jsem mezitím odjela do Ameriky za taťkou. Potom plánují taky, že přijedou někdy do Česka znova, ale nejsou to úplně cestovatelé. Ten táta se spíš kouká na Google „websticky“ a kouká, jak to tady vypadá, než aby cestoval.

Bára Kobrová:
A kontakt s tvojí host ségrou teda je nějakej, nebo to nějak vyšumělo?

Julie Pospíšilová:
Docela to vyšumělo, ale někdy jsme si napsaly, jak se máme. Máme jiný zájmy, což je v pohodě, a hlavně žijeme jiný životy. A pro mě je taky těžký udržet kontakt s lidma, s kterýma se nevidím, a asi se úplně neuvidím no.

Bára Kobrová:
Pojďme k agentuře CCI a vlastně její roli v tomhle roce, kdy ty jsi tam byla. Vyplňovala jsi reporty, nebo bylo něco v průběhu toho roku – nějaká, řekněme, krizová situace, co bys musela řešit, nebo bylo všechno hladké?

Julie Pospíšilová:
Podle mě všechno bylo hladké, já jsem neměla úplně problémy. Pamatuju si, že jsme tam měli nějakou instruktorku nebo nějakého třetího člověka, který byl právě v Americe ve Wisconsinu. A takhle jsme se párkrát potkali v Chicagu – já, ona a další studenti, který buď byli přes tu stejnou agenturu, nebo přes nějakou společnost, která nás takhle spojila. A taky jsme byli u ní doma, takže jsem se seznámila právě s dalšími exchange studenty.

Bára Kobrová:
Byla jsi na tohle připravená? Že se ti může stát, že vlastně – jela jsi tam řekněme někdy v šestnácti letech, hrála jsi basketbal – a najednou se před tebou otevřela možnost vidět nějakou delší budoucnost, která byla někde jinde, než sis možná dřív plánovala. Byla jsi tím zaskočená, nebo jsi to automaticky přijala a říkala sis, že to bude super?

Julie Pospíšilová:
No, vůbec nevím, jestli jsem si říkala, že to bude super, ale hlavně já jsem to nikdy neplánovala. Mně to prostě takhle přišlo a já: „OK, tak jdu s tím.“ I když jsem tady hrála basketbal v reprezentaci, tak jsem to vždycky měla tak jako před nosem, nemusela jsem se úplně snažit něco získat. A třeba jsem právě viděla v té Americe, že o ta stipendia na tu univerzitu je hrozně velký zájem, a pro mě to bylo jen tak jako daný. A říkala jsem si: tak si to vezmu a půjdu s tím a doufám, že to bude v pohodě. Bylo to zároveň těžký si vybrat tu univerzitu, kam půjdu, protože jsem nic neznala, ani doma mi úplně nepomáhali, ale zároveň jsem věřila, že mi to hodně dá a že to bude určitě jiný než to, co zažijí lidi v Česku. A nic mě tady úplně nevázalo v České republice, takže…

Bára Kobrová:
Kolik let jsi studovala vysokou školu?

Julie Pospíšilová:
Čtyři roky jsem tam byla. Měla jsem možnost tam zůstat na pátý rok, díky covidu, ale řekla jsem si, že čtyři roky už stačí. Z toho jsem měla bakaláře a teďka teda studuji online a zároveň hraju basket.

Bára Kobrová:
Zmiňovala jsi rozdíly kulturní mezi Evropou a Amerikou. Jaký byl ten kulturní šok úplně na začátku?

Julie Pospíšilová:
Tak na začátku bych řekla, že všichni jsou hrozně přátelští, ale nikdy jsem nevěděla, jestli to tak je stoprocentně. Potom časem jsem si našla ty svoje lidi a poznala jsem, že jsou opravdoví a že fakt máme to silný pouto. Ale taky bylo docela těžký si tam najít nějakou skupinu lidí mimo basket, protože jak jsem byla nová a cizinec, tak oni už měli vytvořený skupinky. A já jsem nemohla jít třeba do nějakýho klubu a tam s nima hrát nějaký deskovky nebo nějakej sport mimo ten basket. To bylo třeba horší. A ve Španělsku nebo obecně asi v Evropě je ten život takovej klidnější a každej si dělá, co chce, je to volnější. Ale já si myslím, že to mám hlavně skrz ten sport, že když jsem tam hrála ten sport na univerzitě, tak jsme tam měli hrozně velkou rutinu a strukturu. A trošku… ne že by to byla vojna, to je blbý k tomu přirovnat, ale nemohli jsme být úplně sami sebou. A já jsem hrozně viděla Ameriku a tu kulturu hlavně skrz ten basket a to bylo takový nehezký pro mě. Já nevím, jak bych to vysvětlila, ale ta obecná sportovní kultura může jít do takového toxického stavu.

Bára Kobrová:
Chápu. Ale i to je skvělá zkušenost – porovnat si ty dva světy, být možná vděčný za to, odkud pocházím, srovnat si to v hlavě, srovnat si hodnoty, to si myslím, že je super. Ale zároveň mít tam ty kontakty, mít tam ty kamarády, mít možnost tam jet, mít kam jít. Protože to je možná něco, co pro nás v tuhle chvíli, protože jsme tam byli, už může být samozřejmý, ale ono to samozřejmý vůbec není.

Julie Pospíšilová:
Tak určitě. Já jsem třeba viděla tu Ameriku skrz televizi, když jsem byla tady v Česku, takže jsem měla nějak zkreslený pohled, jaký to je. A i díky tomu, že jsem si prošla všemožnýma problémama – jak tam byly kolem mě mentální nebo fyzický problémy, nebo jak lidi komunikují, jak se tam ta kultura smíchá všechno dohromady – tak jsem za to vděčná. Protože díky tomu jsem víc extrovertní, nevadí mi měnit prostředí nebo komunikovat s cizíma lidma. A kdybych tady zůstala v Česku, tak si myslím, že bych zůstala v té svojí bublině a úplně bych se nenaučila být dospělý člověk. Protože i teďka, když se vracím zpátky, tak jsem pořád v bublině. Pořád se bavím se stejnýma lidma, jsem jenom s basketovýma lidma třeba. Takže jsem ráda, že jsem byla takhle hozená do nějaké jiné společnosti a naučila jsem se, jak komunikovat s cizíma, jinýma lidma, s jinýma zájmama a tak no.

Bára Kobrová:
Dělala jsi tam ještě nějaký jiný, řekněme, kroužky, sporty, kromě basketu?

Julie Pospíšilová:
Na té střední jsem neměla ani čas hrát nějaký jiný sport, protože já jsem hrála ten basket, což byl zimní sport, a potom, když jsem šla do toho club týmu, travel týmu, tak to byl letní nebo jarní sport. Takže jsem neměla úplně možnost si zahrát třeba lakros nebo kdybych hrála fotbal, normální soccer. To mě trošku mrzí, ale zároveň jsem si užila ten basket a to je pro mě to nejmilejší, takže mi to stačilo.

Bára Kobrová:
Byla jsi tam nejlepší v tom týmu na střední?

Julie Pospíšilová:
Ano, určitě jsem byla, no.

Bára Kobrová:
Měly tě za to rády děvčata?

Julie Pospíšilová:
Jo, tam jsme neměly úplně konkurenci. A tím, že jsem byla z jiný země, tak to podle mě schvalovaly líp, než kdybych byla ta Američanka. A potom na univerzitě – tam bych řekla, že jsem byla taky nejlepší, ale statisticky třeba ne, ale vím, že jsem táhla ten tým.

Bára Kobrová:
Byla tam někdy nějaká možnost hrát basket potom v Americe, nebo to vůbec nepřipadalo v úvahu?

Julie Pospíšilová:
Pro mě ne, protože zas tak dobrá nejsem, takže jsem nemohla být draftovaná do té ženské NBA, což je ta nejvyšší liga. Ale zároveň mě to taky neláká úplně, že radši zůstanu v Evropě zatím, teďka. A vím, že to není reálný, takže jsem ráda tady v Evropě.

Bára Kobrová:
No super. Co bys poradila třeba 15leté studentce nebo studentovi, kteří se teďka rozhodujou, jestli se vydat touhle – ať už americkou nebo nějakou jinou zahraniční – misí. Říkají si: „Mně je tady dobře, máme tady svoje kamarády, nic mi nechybí, všechno je tak nějak nalajnovaný,“ ale někde je brouček v hlavě zkusit si něco jiného. Jaké by bylo tvoje doporučení?

Julie Pospíšilová:
I když třeba někteří lidi nemají tu zkušenost nejlepší – já si myslím, že jsem měla dobrou zkušenost – tak bych to určitě doporučila všem. Protože i když je to blbý, tak se vždycky můžete vrátit zpátky do Česka. Takže i kdybyste tam zůstali půl roku, tak je to dobrý a něco vám to dá. Takže bych se toho tolik nebála. Většinou ty rodiny jsou dobrý, milý, pomůžou vám. A třeba v té Americe, na těch středních školách, je hrozně moc lidí a můžete si najít tu svoji skupinku skrz sport nebo nějaký jiný aktivity. Oproti třeba Česku tam jsou jiný kluby, třeba klidně šachy nebo klub malování, takže vždycky se tam dá najít něco, co se vám bude líbit, bude vás to bavit a najdete tam svoje kamarády. Takže já bych do toho šla asi znova a poslala bych tam svoje děti určitě.

Bára Kobrová:
Máš to v plánu?

Julie Pospíšilová:
Řekla bych, že ano, pokud teda budu mít děti. Klidně bych přemýšlela nad tou Anglií nebo třeba Austrálií, že je to něco jiného, ale asi klidně i do té Ameriky znova.

Bára Kobrová:
Já si myslím upřímně, že Amerika je v tomhletom vlastně velmi unikátní – z pohledu všech těch svátků. A že možná na jednu stranu říkáš – a to je pravda, to potvrzuju –, že nevíš, jestli je ta interakce vždycky upřímná, ale je vždycky milá. Jo, jakože nemusí být možná úplně upřímná a možná mi to někdy až zas tak nevadilo, ale nakopnul mě ten jejich entuziasmus. To je něco, čím jsou podle mě ve světě naprosto unikátní, a to je prostě jejich nátura, jejich mindset, jejich pozitivní přístup k věcem.

Julie Pospíšilová:
Jo, to bych asi souhlasila. Třeba oproti Anglii bych spíš preferovala tu Ameriku, že i když to může být „fake-ový“, tak aspoň jsou milí no.

Bára Kobrová:
Amerika je poměrně křesťanská kultura. Měla jsi za celou tu dobu nějaký kontakt s touto oblastí?

Julie Pospíšilová:
Když jsem byla na střední, tak jsem šla s tou mojí rodinou na Velikonoce do kostela. Já jsem tady v Česku normálně pokřtěná, ale nejsem aktivní křesťan, takže jsem si řekla, že to může být zajímavá zkušenost podívat se, jak to funguje v Americe. Pro můj šok ten kostel sám o sobě byl hodně moderní, takže to bylo dost překvapivý. A celej ten obřad byl poměrně dlouhej a moc jsem tomu nerozuměla, protože věci z Bible a nějaký kázání jsou dost náročný i v češtině na porozumění. A potom, když jsem byla na univerzitě, tak jsem šla na křtění mojí kamarádky. To bylo taky zajímavý, protože znám jenom křtění, když jsou malý miminka, a ne velkýho člověka, staršího, kterému je třeba 18 let. Takže to byla velká zkušenost – byli položený do toho bazénku a oslavovali jsme je. A potom jsem měla zkušenost s jiným, takovým méně konzervativním kostelem s kamarádkou. A tam bylo zajímavý, že vlastně všechno pouštěli přes televizi. Takže jsme se koukali na obřad z hlavního kostela, který byl třeba 30 minut odtamtud, a ten hlavní obřad jsme viděli přes televizi. A potom jsme tam měli živou hudbu a ještě nějakého kněze nebo někoho, kdo nám tam něco vyprávěl, ale bylo to takový… neřekla bych, že jsem s tím úplně souzněla a souhlasila s tím, co tam říkali, ale byli víc progresivní.

Bára Kobrová:
Ale řekněme, že jsi prostě přijala to, že jsi v jiný kultuře, tak to tak je, a asi jsi s tím nějak nebojovala, nebo?

Julie Pospíšilová:
Ne, určitě ne. Spíš to bylo tak, že jsem chtěla zažít, jak to vypadá. A já jsem nebyla ten hlavní člověk, který by se měl nějak zakomponovat do toho obřadu nebo si povídat s těma lidma, takže jsem spíš poslouchala, než že bych si to nějak ukládala do sebe ve smyslu, že s tím souhlasím nebo ne.

Bára Kobrová:
Pasivita versus aktivita po celou tu dobu – a teďka se budu zaměřovat na studium té střední školy. Jakou roli hraje v tom, co si myslíš, jak by ten student měl k tomu přistoupit, aby tam byl šťastný?

Julie Pospíšilová:
Tak určitě nějak aktivně. Je důležitý vystoupit ze svojí komfortní zóny a snažit se tam komunikovat s lidma. Ale zároveň nevadí být trošku v pozadí a poslouchat to okolí. Protože i na začátku budete víc pasivní, nebudete tolik rozumět, nebo ve velký skupině lidí vám nebude příjemný promluvit. Takže ta pasivita třeba ve větší společnosti, kdy jenom posloucháte, je taky důležitá, protože někdy na to nemáte co říct. Jenom posloucháte a filtrujete si informace, a to stačí, podle mě.

Bára Kobrová:
Jazyková bariéra – zmínila jsi to tady. Kdy se to u tebe zlomilo, že ses začala cítit komfortně?

Julie Pospíšilová:
Podle mě třeba za měsíc. Určitě vím, že na začátku na mě mluvila ta moje ségra a já jsem jí vůbec nerozuměla, a ona ani nezpomalovala. Takže to bylo pro mě náročný. Ale potom bych řekla, že najednou jsem začala mít sny v angličtině, tak jsem si říkala: aha, tak už rozumím, že už je tam nějaký ten „klik“, že mi to funguje v té hlavě v angličtině a ne v češtině. Takže když jsem měla ty sny v angličtině, tak jsem si říkala, že to je ten zlomový bod.

Bára Kobrová:
Otevřelo ti to dveře třeba k nějakým novým přátelstvím?

Julie Pospíšilová:
Na té univerzitě určitě, na střední bych to tak neřekla. Ale furt se sledujeme na Instagramu, takže sleduju, co oni dělají. A kdybych se vrátila do Ameriky, do Chicaga, tak bych věděla, kam se zajít podívat nebo u koho můžu přespat a tak.

Bára Kobrová:
Ještě mě zajímá téma stýskání. Jak jsi tohle zvládala?

Julie Pospíšilová:
Já si myslím, že jsem to zvládala docela dobře, protože jsem byla zvyklá cestovat s basketbalem hodně. A třeba přes celý prázdniny jsem doma byla třikrát nebo čtyřikrát, takže to mi tolik nedělalo problém. Ale nejhorší momenty byly během Vánoc, když jsem si musela volat s rodičema a viděla jsem, jak tam rozbalují dárky nebo mají večeři s mýma sourozencema. To bylo těžký. A to i teďka je pro mě těžký. Když jsem byla ve Španělsku tenhle rok, tak jsem taky nemohla odjet do Česka na Vánoce. A to bude vždycky těžký – nebýt s rodinou a být někde jinde.

Bára Kobrová:
Je tam třeba možnost den, dva, nebo opravdu i ta sezóna takhle plyne přes vánoční svátky?

Julie Pospíšilová:
My třeba dostaneme ty tři dny volna, ale asi se úplně nechci stresovat, že musím cestovat jeden den domů, potom tam strávím jeden den a potom se vracím zpátky. Někdy je jednodušší být na dálku. Protože když jsem minulý rok byla na Vánoce doma, tak jsem se vlastně se všema loučila a viděla jsem, že všichni zůstávají spolu a furt můžou oslavovat. A pro mě ten pocit byl ještě horší, než když tam vůbec nejsem. Takže někdy je lepší být mimo.

Bára Kobrová:
Jo, jo, jo. A zase – ty máš zážitky, který oni nemají. A asi je to prostě vykoupený tím, že se musíš zvednout a zase měnit to místo a odjet.

Julie Pospíšilová:
Jo. A tady ten rok jsem jela třeba do Portugalska s kamarádkama, takže jsem měla vlastně lepší, teplejší Vánoce než moje rodina, a třeba oni zase záviděli mně.

Bára Kobrová:
Když porovnáš studium na střední škole a na té vysoké, tak jaký to bylo? Protože na té střední jsi pořád do 21, pak padne v nějaký moment 21, tak ta výška…

Julie Pospíšilová:
Z akademického pohledu nebo ze života?

Bára Kobrová:
Z obou.

Julie Pospíšilová:
Tak z akademického pohledu bych řekla, že jak ta střední, tak ta univerzita byla pro mě dost jednoduchá. Jsem studijní typ teda, ale zároveň jsem chodila tady v Česku na soukromou školu a škola mi vždycky docela šla. A v té Americe mi to nepřišlo tak namáhavý, protože jsme hodně měli takové obecné předměty a potom až poslední dva roky jsme se soustředili na to téma, který jsem si vybrala nebo na ten obor. Takže bych řekla, že to nebylo tak náročný, ale zároveň určitě tam byly nějaké hodiny, kterým jsem nerozuměla nebo mě úplně nezajímaly, takže jsem musela pracovat víc, než bych pracovala v češtině.
A život – v té Americe na univerzitě to je takovej párty život. Tím lidem najednou je 21, tak si chtějí užívat. Oproti třeba tady v Evropě, kde začneme už v 18. Takže já jsem si připadala, že jsem si všechno už zažila tady a tam jsem úplně nepotřebovala chodit do barů nebo na frat party a tak, protože mi to nic tolik neříkalo. Takže já si myslím, že jsem tam žila docela klidný život.

Bára Kobrová:
Klidný život ve Wisconsinu, to zní hezky. Já moc děkuju za rozhovor, přeju ti, ať se ti daří, a budu se těšit třeba někdy v budoucnu zase u mikrofonu nebo někde jinde.

Julie Pospíšilová:
Děkuju.

Bára Kobrová:
Taky děkuju.