6. díl – Odpovídáme na vaše dotazy

Bára Kobrová:
Vítejte u poslechu druhé série podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalá studentka jednoho ze studijních programů. Vítám zde i majitelku agentury Janu Rule. Ahoj Jani.

Jana Rule:
Ahoj Báro.

Jana Rule:
Dnešní díl budeme věnovat dotazům. Častým dotazům ať už ze strany rodičů, nebo ze strany studentů, a bude to takový mix všeho možného. Tak pojďme – jak na přerušení studia z České republiky?

Jana Rule:
Tak toto bývá velice častým dotazem již při úvodní schůzce, protože samozřejmě především rodiče nevědí, jak správně toto uchopit. My prozatím v rámci našich zákonů nemáme specificky daný formulář, takže o přerušení studia stačí zažádat velice volnou písemnou formou na vedení školy, což znamená, že rodiče napíšou na školu s tím, že žádají o uvolnění studenta na daný školní rok. Někteří studenti nebo rodiče žádají s velkým předstihem. Já chápu, že chtějí mít domluveno s tou danou školou, jakým způsobem budou postupovat, nicméně dle zákona má ta škola i rodič vlastně povinnost zažádat o přerušení až do 30. září stávajícího školního roku.

Takže v momentě, kdy se student třeba v září a v říjnu nebo na podzim hlásí na další školní rok, tak rozhodně není nutné ihned jít do školy a zažádat o to přerušení. Je samozřejmě fajn vidět, jakým způsobem to ta určitá škola řeší, protože spousta škol neumožňuje dělat rozdílové zkoušky. Na druhou stranu je hodně škol, které ty rozdílové zkoušky umožňují. Věřte mi, že i v rámci toho vedení, které se mění na těch školách, tak jsou různé přístupy během několika let.

Zažila jsem i možnost vlastně přeskočení takzvaně prvního ročníku, kde studentka odjela po deváté třídě, strávila rok ve Spojených státech, vrátila se zpátky a gymnázium jí nabídlo rozdílové zkoušky během léta za první ročník střední školy. Ona toho nevyužila, nicméně jenom říkám, že ty přístupy těch škol jsou velice různorodé.

Bára Kobrová:
Jaké je věkové rozpětí proto, aby student mohl odcestovat do Spojených států, potažmo do jiných zemí?

Jana Rule:
Většina zemí po celém světě stanovuje na tu střední školu tu minimální hranici 15 let. Někde to bývá 16 let. Pokud budu mluvit o státních středních školách, tak 16 let – to je Velká Británie, ale i třeba Japonsko. Takže je vždycky fajn myslet minimálně rok, rok a půl dopředu, aby se tyto náležitosti daly adekvátně naplánovat, aby vám zas něco neuteklo, protože pro většinu zemí na světě student nesmí přesáhnout hranici 18 a půl let věku v datu odletu. Výjimkou je Kanada, kdy v některých případech některé školy přijímají i devatenáctileté studenty.

Bára Kobrová:
Takže když zapomenu, nebo si vzpomenu pozdě, tak do Kanady?

Jana Rule:
Tak nesmí to být úplně úplně pozdě. Hodně rodičů mi sděluje: „Naše dítě nebude přerušovat střední školu, my si to ponecháme až na dobu po dokončení střední školy.“ Vždycky říkám – na to je to fajn, to můžete, ale připravte si absolutně jiný obnos peněz, protože v rámci vysokých škol anebo takzvaných nástaveb je ta výuka absolutně jinak finančně náročná.

A opravdu třeba rok na vysoké škole může stát čtyř- až pětinásobek toho, co stojí běžný třeba program na J-1 nebo Bridge USA programu ve Spojených státech.

Bára Kobrová:
Kolik peněz tedy potřebuju mít připraveno na to, abych mohla na rok odcestovat do USA?

Jana Rule:
Tak USA s ohledem na to, že ten J-1 program je garantován a podporován americkou vládou a vlastně umožňuje to studium na státní střední škole zdarma a student bydlí v dobrovolnické hostitelské rodině, která za to také nemá žádnou odplatu a žádné daňové úlevy, tak je to nejlevnější způsob toho středoškolského vzdělání v zahraničí. Já, když bych to shrnula – nerada to takto dělám v českých korunách, protože je to hodně závislé i na tom kurzu dolaru – tak budu mluvit v číslech v termínu jaro 2025, kdy ten studijní program na následující školní rok může vyjít na maximální částku 400 tisíc korun včetně zpáteční letenky, včetně zdravotního pojištění a takového průměrného kapesného.

Bára Kobrová:
Určitě záleží, jaký životní styl tam student zvolí?

Jana Rule:
To zajisté. Pak samozřejmě závisí i na tom, jaký program ten student zvolí – jestli jede na státní střední školu právě na ten J-1, nebo si zvolí třeba tzv. F-kový program, kdy má možnost výběru toho státu a dané konkrétní školy. V tom případě, i když si student vybere státní střední školu, tak vždycky platí školné a platí si příspěvek té hostitelské rodině. Stejně tak i v ostatních zemích po celém světě – i státní školy – se vždycky na to školné ze strany studenta přispívá a většina těch hostitelských rodin dostává všude jinde na světě mimo Spojené státy americké také měsíční příspěvek.

Bára Kobrová:
Tady je dotaz týkající se nostrifikace. Co je to nostrifikace?

Jana Rule:
Nostrifikace je uznání středoškolského studia v zahraničí, které vydává Ministerstvo školství. Já svým studentům každé září posílám velice detailní návod, co mají udělat a kam mají zajít na své škole tak, aby poslali takzvané potvrzení o studiu domů rodičům. Upozorňuji na to, že to musí být originál. Bohužel to nefunguje tak, že naše Ministerstvo školství přijímá tyto podklady ve formě scanu a jenom vytištěné, takže je potřeba, aby ta škola ve Spojených státech nebo kdekoliv jinde na světě vytiskla na takzvaném hlavičkovém papíře to potvrzení, které má určité náležitosti. Ty náležitosti ten student nalezne právě v tom e-mailu.

Je potřeba, aby předtím, než to odešle domů rodičům, si zkontroloval, že všechny tyto náležitosti ten dokument obsahuje. Stačí to poslat doporučenou poštou domů, nemusí to být žádným FedExem nebo DHLkem, to jsou úplně zbytečné vícenáklady. No a ve stejnou dobu rodič v České republice ode mě dostane návod, jak vyplnit právě tu žádost o uznání toho středoškolského studia v zahraničí. Ten návod s tou žádostí samozřejmě naleznete i na Ministerstvu školství. Jakmile rodič obdrží ten originál, pošle to na Ministerstvo školství a to má správně 60 dní na vyjádření a vydání té nostrifikace.

Bohužel se setkávám s tím, že na Ministerstvu školství to netrvá 60 dní, je ta komunikace s ním velice složitá, ale bohužel já na to – s prominutím – nemám páky. Je to stejná instituce, jako když si jdete zařídit pas, a to je tak trošičku mimo mojí agendu. Já dávám pouze návod, jak dodat všechny ty dokumenty tak, aby byly v pořádku a napoprvé byly přijaté.

Bára Kobrová:
Děkuji za podrobný popis toho, co nostrifikace je, ale k čemu mi je dobrá?

Jana Rule:
Tak vzhledem k tomu, že dítě studuje v zahraničí, a ty jako rodič bys určitě byla ráda, kdyby ti zdravotní pojišťovna, ale i v rámci našeho sociálního systému stát uznal to studium započítané, tak právě proto potřebuješ pro své dítě takzvanou nostrifikaci. No a jakmile tu nostrifikaci – ten dokument – rodič obdrží, tak je potřeba to potvrzení zaslat ideálně přes datovou schránku nebo jej odevzdat na zdravotní pojišťovně toho studenta s tím, že už si to ta zdravotní pojišťovna zpracuje. A stejně tak tato nostrifikace slouží i pro daňové účely pro vašeho zaměstnavatele, kdy to slouží jako potvrzení o studiu.

Bára Kobrová:
Motáme se kolem zdravotního pojištění, tak pojďme do toho – jak zdravotní pojištění funguje v USA?

Jana Rule:
Já veškeré detaily o tom, jak to funguje, jak to řešit, předávám osobně svým studentům každoročně na tzv. předodletové přípravě. Vezmu to jenom v kostce. Pro studium v jakékoliv zemi v zahraničí a konkrétně ve Spojených státech je potřeba mít kvalitně uzavřené zdravotní pojištění tak, aby ten student nebyl v riziku v tom, že v momentě, kdy je třeba přijat do nemocnice, je to podmíněno nějakou platbou. Což ve spoustě případů právě pojišťovny, které uzavírají zdravotní pojištění za turistickými nebo cestovatelskými účely, takto mají nastavené.

Pojištění, které já nabízím, je specificky dělané na míru právě na studijní účely pro nezletilé studenty. Student má k dispozici americké číslo, respektive číslo v dané zemi, kam může to zdravotnické zařízení zavolat, ověřit si platnost toho pojištění, a pak už ta nemocnice nebo to zdravotnické zařízení komunikuje napřímo s tou konkrétní pojišťovnou na místě. Vždycky je to udělané tak, aby tam nebyla jedna nadnárodní společnost, ale aby ta pojišťovna měla jednoho smluvního partnera. V těch Spojených státech si to představte, jako kdybyste měli uzavřenou nadstandardně udělanou pojistku třeba se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, kdy je předpoklad, že valná většina zdravotnických zařízení má právě s touto pojišťovnou smlouvu, proto je to také toho studenta šetří.

Bára Kobrová:
Umíš říct tu cenu toho zdravotního pojištění, cca?

Jana Rule:
Cena toho zdravotního pojištění na ten celý školní rok je kolem 1 100 euro. Není to úplně malá částka, na druhou stranu vím – a každoročně řeším – že řekla bych téměř polovina, ne-li více studentů, nějakým způsobem řeší ať už zdravotní komplikace nebo různé úrazy. Samozřejmě je možné také uzavřít připojištění odpovědnosti, což já doporučuji, protože vzhledem k tomu, že studenti velice často využívají ať už počítače, chromebooky, iPady a další elektronická zařízení ze školy, tak je vždycky fajn mít nějaký ten backup v momentě, kdy se něco stane.

A právě to pojištění odpovědnosti tyto škody kryje. Není tam žádná spoluúčast a to pojištění odpovědnosti stojí kolem 400 euro na ten školní rok, a když si porovnám ty částky, které to pojištění kryje, tak je to zanedbatelná částka v rámci těch nákladů na celý program. A pro studenta je to jistota toho, že je o něj dobře postaráno nejenom po zdravotní stránce, ale i po stránce toho, kdy se třeba něco stane v rodině nebo se stane něco ve škole.

Věřte mi, že těch případů, někdy i úsměvných – což zrovna možná můžu jeden případ říct – se opravdu stává hodně. A ten případ? Měla jsem letos studentku, která pekla cukroví, perníčky konkrétně. Byla doma se psem, pes snědl kousek toho těsta. Pejskovi se udělalo večer špatně, bylo tam kolečko – veterina, pumpování žaludku, odběry krevní, druhý den nanovo. Náklady na toto vyšetření a ošetření přesáhly 4 000 dolarů. A samozřejmě hostitelská rodina to chtěla po studentce proplatit, protože to byla její nedbalost, že jí buď to těsto někde spadlo, anebo že nechala toho psa doma sežrat kus toho těsta.

Všechno se nahlásilo na pojišťovnu a samozřejmě je to škoda v domácnosti té rodiny, takže celkem obratem tato částka byla proplacena té rodině.

Bára Kobrová:
A vztahy zůstaly také nepošramocené?

Jana Rule:
Ano, dobrá zpráva. Já jenom chci říct, že vždycky, když řeknu, že mě nic nemůže překvapit, tak něco přijde – a to se zrovna právě letos stalo. Protože případů, kdy jsme využili tu pojistku odpovědnosti, je hodně. Většinou to bývalo ale spjaté s tím, že se někde něco rozbilo – ať už to byla televize, nebo loni mi jeden ze studentů vytopil celý dům. Ne spláchl tak, jak měl, nedal si na to pozor, nechal to splachovadlo nahoře a odjeli na celý víkend. Když se vrátili, tak byl vytopený absolutně celý dům.

Bára Kobrová:
Můžu si vybrat, kam pojedu?

Jana Rule:
To je záludná otázka. Závisí to na tom, o jaký program má student zájem. V rámci J-1 nebo Bridge USA programu je za určitých okolností možnost takzvané specifikace státu. Je to za příplatek, ale je potřeba myslet na to, že ten student se musí přihlásit včas, což znamená na podzim. V momentě, kdy se přihlašuje už v lednu nebo v únoru, někdy až v březnu, tak ty šance na konkrétní státy už nejsou. Takže pokud máte zájem o konkrétní státy ve Spojených státech amerických, tak rozhodně chce myslet na to, že se musíte hlásit opravdu s předstihem minimálně jednoho roku.

Pokud máte zájem už i o konkrétní školu nebo o konkrétní místo – myslím tím město – tak je potřeba myslet na to, že se jedná o program F. V ten moment se platí i školné a přispívá se i hostitelské rodině, a s tím souvisí samozřejmě i zvýšené náklady na ten program. Všechny tyto rozdíly a podmínky probíráme právě na té prvotní schůzce jak s rodiči, tak se studenty.

Bára Kobrová:
Pak je tady dotaz: Co si s sebou brát, na co myslet a co prostě nechat doma a ten rok to tam vydrží?

Jana Rule:
Všichni studenti, ač mi nevěří, tak posléze, když do států odletí, mi zpětně píšou: „Jano, opravdu si vzít jenom jeden kufr.“ Jeden kufr znamená 23 kg plus příruční zavazadlo, což bývá tak 8 kg. Je to velice málo. Plus já doporučuji samozřejmě s sebou vzít i větší počet drobných dárků. A v tomto případě doporučuju – můžu udělat reklamu? – v tomto případě doporučuju ideální českou čokoládu, a to Studentskou pečeť, která mívá ve Spojených státech, ale i třeba v Japonsku, velký úspěch. Navíc v rámci nápisu je napsáno „student“, takže nějakým způsobem ti rodiče a ti obdarovaní mají pocit, že je to vymyšleno přímo pro vás. Takže toho se držte.

Nicméně ostatní věci brát pomálu. Hodně věcí si tam student nakoupí, hodně věcí dostane, a potom zpět se cestuje velice špatně, protože druhé zavazadlo je za příplatek a třetí zavazadlo už je za trojnásobný příplatek toho druhého. Takže student opravdu musí přemýšlet potom, s čím bude cestovat zpátky domů. Ideálně to mají vyřešené ti studenti, pro které se rodiče vydají – já jsem to chtěla zmínit – rodiče, kteří chtějí cestovat s dětmi po ukončení programu, a tím pádem jim pomůžou s těmi věcmi zpět.

Bára Kobrová:
Protože můžeš milovat shopping a neporučíš si a budeš potřebovat další zavazadlo.

Jana Rule:
Je to tak. Já sama, ale je to rok 1997, jsem jela zpět se šesti kufry.

Bára Kobrová:
Tak to jsi rekordmanka, ano?

Jana Rule:
Nejsem. Předloni studentka letěla domů s osmi, takže zlomila rekord, jsem ráda, že už to nejsem já. Je teda pravda, že když jsem tenkrát letěla zpět já, tak jedna z krabic, kterou jsem vezla, byly vyloženě tištěné fotky a fotoalba, protože jsem si během toho roku – mimo ty deníky, co jsem zmiňovala, že jsem psala – nechávala tisknout všechny fotky a dávala jsem je do fotoalb. To dneska bohužel odpadá, protože málokdo v dnešní době ty fotky tiskne. Druhou krabici vím, že jsem měla spousta materiálů – schovávala jsem si písemky, učební materiály, knihy atd. A měla jsem pak příležitost v rámci mých přednášek na středních školách tyto materiály ukazovat. A teda musím se pochlubit, že jsem vezla domů hodně párů bot.

Bára Kobrová:
Já jsem vezla domů hodně soch svobody. Já ani nevím, jak se to událo, ale pamatuju si jeden výlet do New Yorku hnedka vlastně na začátku toho pobytu s rodinou. Byl to nějaký konec srpna, začátek září a já jsem ještě měla takový ten pocit, že zkrátka musím dovézt něco „jako suvenýry“ a úplně mi nedocházelo, že mám před sebou pořád mnoho měsíců a že těch věcí může být víc a třeba různorodějšího charakteru. No, takže jsem na Soše svobody v New Yorku nakoupila opravdu třeba pět nebo šest takových jakoby menších…

Jana Rule:
36 cm.

Bára Kobrová:
…sošek svobody – jednou ti je ukážu klidně – a byly velmi těžké. Moje host maminka na mě koukala, jestli to myslím vážně, a neodvážila se teda nic říct. Já jsem to narvala do tašky, co jsem měla, do nějakých dalších tašek, co jsem dostala, a táhla jsem opravdu šest nebo sedm soch svobody ze Sochy svobody. A to si myslím, že je jako jedna z opravdu top trapných momentů.

Jana Rule:
Já si nemyslím, že to je trapné. Myslela jsi to dobře a věřím tomu, že kdykoliv v jakékoliv domácnosti u svých rodičů, kamarádů a příbuzných tu sochu vidíš, tak si na to vzpomeneš. A to jsou přesně ty momenty, které jsou úsměvné a já jsem o tom nemohla nepřemýšlet.

Bára Kobrová:
Bylo to hrozně těžké. Takže – studenti, nekupovat na prvním místě upomínkové suvenýry, čeká vás dlouhý rok a těch míst a suvenýrů bude spousta.

Jana Rule:
I z tohohle důvodu balit velice poskrovnu. A když najedete na mé webové stránky, tak já tam mám článek o tom, co s sebou, a je tam fotka z loňského roku od jedné studentky, jak odlétala na celý rok. Lépe sbalený kufr jsem nezažila.

Bára Kobrová:
Ráda se podívám i já.

Jana Rule:
Takže berte to jako vzorové balení.

Bára Kobrová:
Dobrá. Abych odletěla s minimem věcí, kouknu do pasu a zjistím, že mi končí platnost. Co budu dělat?

Jana Rule:
No, to je potřeba kouknout už v momentě, kdy začnete vyplňovat přihlášku. Do přihlášky se může dát starý pas. Myslete na to, že je vždycky potřeba, aby pas končil déle než šest měsíců po vašem návratu. Takže v ten moment, kdy zjistíte, že končí dříve, můžete udělat kopii stávajícího pasu, zažádat o pas nový a tu kopii mi pak poslat na mail.

Bára Kobrová:
Dotaz asi častý – do jakého ročníku bude student zařazený?

Jana Rule:
Studenta si zařazuje škola sama, nezávisle na organizaci, nezávisle na tom, v jakém ročníku ten student byl zařazen u nás, nebo kolik ročníků má za sebou. Takže se může velice často stát, že student i patnáctiletý je třeba zařazen do takzvaného třeťáku nebo do třetího ročníku – tzv. „junior“. Nicméně to je jenom zařazení do ročníku, ale vzhledem k tomu, že student si vybírá ty svoje předměty sám, nezávisle na tom, co ostatní studenti si vybírají, tak je to vlastně jenom oficiální zařazení a nijak to toho studenta neovlivňuje. Je to jenom zařazení do daného roku.

Bára Kobrová:
Asi častý dotaz týkající se školy je, jestli si v USA můžu udělat maturitu.

Jana Rule:
Tak pravidlo číslo jedna – maturita v Americe neexistuje. Neexistuje maturitní zkouška. Američané dostanou po absolvování střední školy takzvaný diplom, ale ta střední škola není zakončená nějakou závěrečnou zkouškou. Je pravda, že ve třetím a ve čtvrtém ročníku studenti můžou dělat různé zkoušky, ať už SAT nebo ACT, v dnešní době jsou i další testy, které některé vysoké školy používají, ale právě tyto testy jsou za účelem získání bodů a přijetí na vysokou školu. A ten diplom jako takový slouží jenom jako potvrzení o uzavření středoškolského vzdělání.

Což znamená, že náš student si tam nemůže udělat maturitu, protože to neexistuje. A ani ta organizace, ani ta škola nemůže garantovat to, že ten diplom obdrží. Je to na každé škole zvlášť, na každém státě zvlášť. Některé školy ten diplom dávají i po roce, protože vědí, že to tu hodnotu „jako maturita“ nemá. Některé školy to nedají. A na některé škole už jsem každoročně zažila za posledních pár let to, že když byl student zařazen do čtvrtého ročníku, tak aby to tomu zahraničnímu studentovi nebylo líto, že se nemůže účastnit ceremoniálu tzv. graduation, tak si student projde vším tím jako běžný americký student, ale jenom do toho tubusu, kde běžně ten diplom bývá, ta škola nic nedá. Takže ten student nedostane diplom, ale o všechno to kolem nepřijde.

Bára Kobrová:
Na jak dlouho doporučuješ do toho programu jet?

Jana Rule:
Tak nejkratší možnou variantou je pět nebo deset měsíců. Ty tři měsíce dříve – před deseti, dvanácti, patnácti lety – byly možné, ale s ohledem na náročnost toho papírování já osobně takto krátkodobé pobyty stejně nedoporučuji. Když už krátkodobé, tak lze během letních měsíců absolvovat jazykový kurz na jazykové škole, a to může být jak ve Spojených státech, tak třeba i ve Velké Británii. Těch možností je dnes hodně, nicméně poměr cena/výkon pořád u mě vítězí to středoškolské vzdělání na pět nebo deset měsíců, ať už ve Spojených státech, Kanadě nebo kdekoliv jinde na světě.

Asi častý dotaz je návštěva rodičů – českých – do Spojených států. Návštěvy během programu, a myslím tím během programu J-1 nebo Bridge, nejsou úplně tak povoleny. Já je navíc nedoporučuji. Je to z toho důvodu, že to neskutečným způsobem narušuje ten program toho studenta, ty vztahy a jsou určité náležitosti, které si tam má řešit ten student. Nemá přijet rodič-narušitel a řešit tam případné třeba nesrovnalosti.

Takže i z tohohle důvodu – a věřte mi, že i já sama vím, jaké to pro studenta je, když se tam ten rodič objeví, protože mamka tenkrát měla v listopadu konferenci v Chicagu, takže za mnou samozřejmě na pár dní přijela – a jakmile odjela, tak to pro mě byla obrovská ztráta a začalo se mi o to víc stýskat. Cítila jsem se ještě, bych řekla, hůř než na začátku. Takže i tím, že jsem si sama tímto prošla, mi věřte, že to nedělá vůbec dobrotu.

Já rodičům doporučuji nechat si ty návštěvy na konec programu. Když student skončí ten program ve Spojených státech, tak má ještě 30 dní na to, aby po Spojených státech s tím rodičem nebo s rodinou mohl cestovat. Takže ideální je, když ta rodina z Čech navštíví hostitelskou rodinu, poděkuje jim, stráví spolu třeba jedno odpoledne, vezmou je na večeři, rozloučí se a pak má ten student vlastně volnou ruku s rodiči.

Bára Kobrová:
Těch dotazů může být opravdu velké množství. Já si myslím, že ty základní jsme pokryly. Nicméně v první řadě pokrýváme opravdu – a říkám to znovu – každé to jednotlivé téma velmi do detailu. A zároveň pokud by vás napadlo cokoliv, co nikde ještě nezaznělo, tak se neváhejte ozvat přímo Janě, a to na kontakty, které jsou uvedené na webových stránkách CCI.cz.

Jana Rule:
Já ještě zopakuji na mě e-mail: jana@cci.cz. Budu se těšit na vaše dotazy a třeba někdy na blízké osobní setkání. Děkujeme za poslech a mějte se krásně. Na shledanou.

Bára Kobrová:
Jano, děkuju, mějte hezký den.