4. díl – Rozhovor s Davidem Semerádem

Bára Kobrová:
Krásný dobrý den, vítám vás u druhé série podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů. Dnešním hostem je David Semerád. Ahoj Davide.

David Semerád:
Ahoj.

Bára Kobrová:
A vítám zde také Janu Rule, majitelku CCI.

Jana Rule:
Ahoj Báro, ahoj Davide.

Bára Kobrová:
David nejen, že úspěšně podniká v Americe i v Česku, ale v posledních letech se také věnuje oblasti wellness a tématům, která mění způsob, jak přemýšlíme o zdraví a dlouhověkosti. A mimo jiné je bývalým studentem CCI, a to je ten důvod, proč vlastně tady spolu dneska sedíme. Davide, vítám tě v podcastu, pro začátek děkujeme, že sis na nás udělal čas.

David Semerád:
Děkuju, že mě tady máte.

Bára Kobrová:
Kdybys měl úplně krátce představit svůj příběh – proč ses rozhodl vycestovat s CCI do USA? V jakém to bylo roce, kam jsi byl umístěný? Pojďme začít u té historie.

David Semerád:
Nejdůležitější je asi to, že jsem se nerozhodl já, ale můj tatínek. On už předtím poslal mou sestru, když jí bylo šestnáct, takže já jsem věděl, že mě to taky čeká a ani jsem nad tím moc nepřemýšlel. Nebylo tam nic z mé strany, že bych se rozhodoval – prostě jsem to bral tak, že se to stane.

Bára Kobrová:
To máme úplně stejné. Já mám o deset let staršího bráchu a o šest let starší sestru a taky jsem to měla od malička nalinkované. Ale zajímá mě – byl u tebe někdy moment, kdy ses bránil? Že by sis řekl: „Teď se mi tady líbí, nikam nepojedu?“

David Semerád:
Ne, vůbec. Táta nám dával hodně svobody, ale na tomhle mu záleželo nejvíc. Sám se jazyky nikdy nenaučil a chtěl, abychom my, jeho děti, tu možnost měli. Takže o tom vůbec nebyla diskuse.

Bára Kobrová:
My jsme to měli doma taky podobně. Já si pamatuju, že když jsem nastoupila do prváku na střední školu, měla jsem nový kolektiv a spoustu kamarádů, a říkala jsem si: „Ne, teď přece nikam neodjedu.“ Ale rodiče byli nekompromisní a teď zpětně vím, že to bylo hrozně cenné.

Jana Rule:
Já jsem to měla přesně naopak. Už od třinácti let jsem se nemohla dočkat, až mi bude patnáct, abych mohla odjet. Viděla jsem, jak se vracejí starší studenti a jak moc se změní, a já se na to vyloženě těšila. Byla to pro mě nejdelší dvě léta v životě, protože jsem chtěla odjet co nejdřív. A dodnes říkám, že to, co jsem se v patnácti naučila, mě živí celý život. Takže ať už rodiče zvolí přístup jako u vás, nebo jako u mě, je to dobře – hlavní je dát tu příležitost včas.

David Semerád:
Já jsem to nevnímal, že bych nechtěl jet. Spíš jsem to bral jako samozřejmost – jako když ráno jdeš do školy, tak v šestnácti prostě jedeš na rok do zahraničí. A upřímně jsem se na to i těšil.

Jana Rule:
Vzpomeneš si, jak na tom byla tvoje angličtina, když jsi odjížděl?

David Semerád:
Byla hodně špatná. Na gymplu jsem patřil mezi nejhorší ve třídě. Angličtiny jsem se vždycky děsil.

Jana Rule:
A jak ses s tím popral po příletu?

David Semerád:
Bylo to po fázích. Nejdřív jsem si připadal jako mistr světa, protože jsem se dokázal domluvit základními větami. Ale pak přišlo vystřízlivění, když jsem zjistil, jak moc ještě neumím. Měl jsem ale obrovské štěstí na hostitelskou rodinu. Ta maminka si vždycky sedla vedle mě u večeře a když jsem něčemu nerozuměl, vysvětlila mi to. To mi strašně pomohlo.

Jana Rule:
Tohle je podle mě úplně základní pravidlo. Vždycky říkám studentům: když něčemu nerozumíte, ptejte se rodiny. Nezavírejte se do pokojíčku, dělejte klidně úkoly v kuchyni u stolu – máte příležitost se ptát. To je to, co vás nejvíc posune.