Blog ze střední školy v USA – Anna Krejčí

16. 01. 2026, Anna Krejčí | Blogy studentů z USA

The Windy City Diary VII

Finals, Vánoce a Blackhawks game, aneb na přelomu prvního a druhého semestru, a tím pádem polovinami pobytu v USA!

Šťastný nový rok! Nemůžu uvěřit, že už jsem tady v Huntley přes 5 měsíců, že už jsem 5 měsíců nebyla doma, neviděla svoje rodiče nebo kamarády. Čas tady utíká hrozně rychle, ale zároveň pomalu - mám pocit, že jsem právě přijela, ale současně, že jsem tady snad celý život.

Před svátky mě (společně s celou školou a Amerikou) čekaly „finals“, neboli závěrečné zkoušky pro tento semestr ve formě velkého testu, ve kterém se nachází všechno učivo, které jsme v tomto roce doposud probrali. Asi si dokážete představit, že to pro mě znělo malinko strašidelně, obzvlášť když mám předměty jako AP Psych nebo Anatomy and Physiology, kde je toho opravdu hodně na zapamatování. Samozřejmě jsem zrovna na “finals week” musela onemocnět, takže se mi učit a celkově chodit do školy zrovna moc nechtělo. Nějak jsem to ale zvládla, a nakonec jsem první semestr zakončila samými Áčky! Příští semestr mě čekají nějaké nové předměty a post ve školních novinách, z čehož mám nesmírnou radost! Ale teď už dost o škole, je čas Vám povědět o mých prvních Vánocích v Americe!

Ještě než jsem sem přijela, podvědomě jsem se trochu bála, jaké pro mě tady budou Vánoce a celkově svátky. Jsem zvyklá na to být na Vánoce doma s rodinou, na naše tradice, pohádky a písničky, na jídlo a cukroví… Jaké to bude tady, v nové zemi, bez mojí rodiny? Musím přiznat, že zpětně se svému předodletovému já musím trochu smát, protože se chudák bálo úplně zbytečně.

Jak už jsem asi říkala, moje host rodina je původem z Itálie - takže i když jsem v Americe, byly to vlastně moje první italské Vánoce :). To znamená samé ryby a mořské plody (a taky hodně sushi, což sice není úplně italské, ale to nevadí :)). Mezi hlavní chody patřily ústřice, (já jsem je zkoušela poprvé a málem jsem se pozvracela :O) mušle, treska nebo třeba krevety. Večeři jsme pořádali my, takže se u nás na Christmas Eve (24/12) shromáždila celá rodina - přes 30 lidí! Většinu z nich jsem znala už z Thanksgiving, ale přijelo i pár nových členů. Po večeři bratranec uspořádal rodinné hry, což byla opravdu zábava, jelikož někteří členové rodiny už měli i něco vypito (myslím, že nejvíc mimo byl asi brácha, takže toho jsem samozřejmě využila :)). Po odchodu hostů kolem 23. hodiny jsme s host rodinou zhodnotili večer, sdíleli informace, které jsme nasbírali a s bráchama ještě dojedli sushi. Po půlnoci byl už čas jít spát, protože nás ráno čekalo rozbalování dárků. Já jsem dostala spoustu krásného oblečení (hlavně z Hollisteru, mého preferovaného obchodu), potřeb na kreslení a dubajskou čokoládu :). Můj nejlepší dárek byl ale dres mého oblíbeného hráče Chicago Blackhawks, #91, Frankieho Nazara - což mě přivádí k mému dalšímu bodu, novoroční Blackhawks game.

Sice jsem už na jednom zápase byla, ale nějak jsem se tady o tom nerozepisovala. Všechny zápasy “doma” se hrají v United Centre, stadionu v Chicagu (obviously :)), asi hodinu cesty od Huntley (obvykle je to ale mnohem déle, protože cesta do Chicaga je podobná cestě do Prahy - samé kolony a zácpy). My jsme tentokrát měli rezervaci na večeři v “Chicago Stadium Clubu” a musím přiznat, že jsem snad nikdy nebyla blíž nebi. Myslím si, že když se u nás řekne slovo bufet, nikdo od toho asi nic velkého nečeká. Tady to byl ale naprosto luxusní bufet, snad se vším, co si dokážete představit. Je libo mořský vlk, steak, vepřová nebo krůtí pečeně, chřest nebo třeba perfektní caesar salát? Měli tam opravdu všechno, and don’t let me start about the dessert table :). Po opravdové žranici jsme se tedy už uchýlili na naše místa a čekali na začátek hry. Hráli jsme proti druhému nejlepšímu týmu v lize, Dallas Stars, a jakožto o nejhorší tým v lize jsem měla o naše Blackhawks maličko strach. Hlavně proto, že jsme Dallas nedávno porazili na nájezdy, takže bylo zřejmé, že tentokrát budou chtít vyhrát. Ale světe div se, Texasany jsme opět porazili, a to v normální hrací době! V jednu chvíli jsme dokonce vedli 4:1! Cesta domů se tedy nesla ve veselém duchu, usnula jsem jako zabitá.

Tímto jste se pročetli na konec dnešního blogu, který zároveň tak trochu symbolizuje předěl mezi první a druhou polovinou mého pobytu tady. Upřímně už se nemůžu dočkat, co mi další semestr a celkově rok přinese, a kolik toho tady v Americe ještě zažiju! Tak se mějte krásně a vidíme se u dalšího blogu, který bude pravděpodobně z Nashvillu- víc prozradím později :)

xoxo,

your windy city girl