Tohle je konec

V USA jsem strávil 10 měsíců a to přesněji ve státě Colorado, které mi během té doby přirostlo k srdci. Začátky pobytu určitě nebyly jednoduché a i když člověk tak nějak ví, co ho čeká, nedá se na to úplně připravit. Šok, který člověka potká už jen kvůli kulturním rozdílům a jazykové bariéře, trvá pár týdnů překonat. Když si však člověk na vše zvykne, uvědomí si, jak báječný život v USA je. Zpětně jsem rád, že jsem se hned ze začátku školního roku zapojil do sportů a měl jsem tak partu kamarádů, s kterýma jsem procestoval několik států. Proto bych chtěl určitě doporučit zkusit se už na začátku školního roku zapojit do jakýchkoliv sportů nebo do školních aktivit. I když mi jazyková bariéra dělala ze začátku problém, po pár týdnech jsem si na angličtinu zvykl a začal ji používat bez přemýšlení. Poté, co jsem se v USA rozkoukal a užil si první Halloween, byly už skoro Vánoce a první polovina pobytu utekla jako voda. Jak to ale většinou bohužel bývá, druhé pololetí školního roku uplynulo ještě rychleji. Přestože jsem koukal na kalendář každý týden a říkal jsem si, že mám ještě hodně času, nebyla to úplně pravda. Proto jsem se snažil trávit co nejvíce času s kamarády, dokud to ještě šlo. K poslednímu čtvrtletí už si nepamatuji více než jen závody každý víkend a ani jsem se nenadál a byl konec školního roku. Škola ke konci roku pořádá mnoho akcí jako například “Prom” nebo “Graduation”. Až v tuto chvíli jsem si uvědomil, že se můj pobyt blíží ke konci. 

Další moje doporučení je koupit si “yearbook” neboli ročenku, kterou na high school vydávají každoročně a rekapituluje všechny události z uplynulého školního roku. Často to můžete znát a mít spojené s fotkami a citáty jednotlivých studentů. I když naše stála 75 dolarů a ze začátku jsem nevěděl jestli si ji opravdu kupovat, nebyla to určitě ztráta peněz a je to jedna z nejlepších věcí, co jsem si z USA přivezl domů. Zároveň si studenti na zadní nebo přední strany této knížky píšou vzkazy a tak je to fajn si ji nechat podepsat a mít možnost si doma vše znovu přečíst a aspoň se tím trochu vrátit zpět. 

Nečekal jsem, že tahle chvíle přijde už takhle brzo, ale bohužel můj program je u konce. Domů jsem se vrátil 7.6., poté co jsem strávil dva týdny v USA se svojí českou rodinou. Proto píši blog už z Česka a po tak delší době. Poslední měsíc v USA utekl neskutečně rychle a se vším vyřizováním ke konci školního roku, jsem si neuvědomil, že už odjíždím. Člověk se také snaží užít si ještě co nejvíce času s ostatními a stihnout věci ještě před odletem. Moje hostitelská rodina mi dokonce připravila na rozloučenou “Farewell Party”, na kterou jsem mohl pozvat všechny, které jsem chtěl naposledy vidět. 

Je neuvěřitelné, jak se člověk hrozně rychle dokáže adaptovat na nové prostředí, a pak musí říct “goodbye” tomu, co považuje za druhý domov a rozloučit se se svými kamarády, bez toho aby věděl, jestli se ještě před odletem uvidí nebo už se loučí naposledy. 

Moji rodiče měli přijet pět dnů po konci školy a tak jsem poslední dny strávil pouze balením a snažením se nacpat vše co jsem za celý rok nasbíral do kufru a zároveň se tak vejít do limitu 23 kilo. Ačkoli jsem pomalu začal ztrácet naději, protože můj kufr měl něco okolo 28 kilo, naštěstí mě zachránila rodina, která přijela s více kufry a pomohla mi se vystěhovat :). Protože jsem měl před sebou ještě 14 dní cestování s mou rodinou, nebral jsem ještě nic tak vážně a úplně si neuvědomoval, že svou hostitelskou rodinu brzy opustím. Uvědomění však přišlo, když má česká rodina přijela a seznámila se s mou hostitelskou. Pak už nezbývalo nic jiného než se rozloučit. Přestože víte, že tahle situace přijde, není možné se na ní připravit a pocity, které máte v tu chvíli, nejdou kontrolovat. Jste rádi, že vidíte opět svou rodinu a že se potkáte se svými kamarády z Česka, ale na druhou stranu nechcete zapomenout a opustit místo, kde jste strávili úžasných 10 měsíců a vytvořili úplně nový život. Následujících 14 dní jsem s mou rodinou strávil cestováním po Utahu, Arizoně, Novém Mexicu a především Coloradu. 

Cesta zpátky do Česka z Denveru proběhla bez jakýchkoliv problémů. Co ale nikdy nezapomenu jsou pocity, které jsem na letu zpátky domů prožíval. Paradoxně se to podobá pocitům, které jsem měl při odletu z Česka na cestě do USA. Nemáte potřebu nic dělat, jen chcete prostě sedět a snažit se pochopit a vstřebat emoce, které se ve vás probudí. Jste šťastni a smějete se, ale zároveň jste smutní a je vám do breku současně, jste neskutečně vděční a hlavně hrdí na sebe co jste dokázali a čím vším jste si během uplynulých 10 měsíců prošli. Víte, že jste se změnili, ale zároveň víte, že budete muset zase zpátky zajet do svých starých kolejí a vše nechat za sebou, protože neexistuje cesta zpět. 

I když jsem doma pouze pár dní a nejsem úplně na vše zvyklý, adaptace zpátky je mnohem rychlejší než po příjezdu do USA. Na druhou stranu mi bohužel ale připadá těžší. I když se vrátíte a zjistíte, že se tady moc věcí nezměnilo problém je, že vy jste se změnili hodně. Nemůžete dělat nic jiného než se vrátit zpět do známého prostředí a vše jen přijmout. Chcete se vrátit zpět a svůj pobyt aspoň o chvíli prodloužit, ale to bohužel nejde. Během celého roku si projdete takovým mixem emocí a situací, uděláte si tolik nezapomenutelných vzpomínek a poznáte nespočet skvělých lidí, že Vám nic, co jste prožili nepřipadá skutečné. Po příjezdu domů a setkávání se s blízkými nedostáváte jinou otázku než “Jaké to bylo v Americe? Jak ses měl?” a já nedokážu dělat nic jiného než se pousmát a jednoduše odpovědět “ Bylo to fajn”. Ačkoliv to může být těžké pochopit, je to otázka, na kterou nejde odpovědět, protože to byl rok života v úplně jiné zemi s úplně jinou kulturou a jazykem. Nic z toho co jsem zažil jednoduše nejde popsat a pokud to člověk sám nezažije, není nic z toho možné pochopit. Odletěl jsem s více jak 5000 fotkami a zážitky, které mi už nikdo nikdy nevezme. Momenty které mě nějakým způsobem formovaly, ovlivnily a udělaly mě osobou, kterou jsem dnes. Vím, že vše co jsem zažil bylo doopravdy a já si vše už budu navždy nosit s sebou. 

Kdyby jste se mě zeptali jestli bych do toho šel znova, bez přemýšlení bych vám odpověděl ANO. Zkušenosti, zážitky, kontakty a dovednosti, které se naučíte už nikdy nezapomenete a budou se Vám do budoucnosti neskutečné hodit. Ale není to jenom o tomhle, poznáte jaký je život na druhé straně světa a zažijete nejlepší rok svého života. Kdyby to opravdu bylo možné, přál bych si, aby každý tuhle zkušenost mohl zažít a já nemůžu dělat nic jiného než doporučit. Takže jestli nad výměnným programem přemýšlíte, nejste jisti svou angličtinou a nebo máte jiné strachy, které má opravdu každý to mi věřte, prosím Vás, abyste do toho opravdu šli, protože vše, co zažijete a získáte je k nezaplacení a násobně se Vám vrátí. 

Ještě než svůj blog ukončím, chtěl bych poděkovat své rodině, která se o mě skvěle 10 měsíců starala, ale především bych chtěl poděkovat agentuře CCI a její majitelce Janě Rule, bez které bych před rokem nemohl odletět a splnit si svůj americký sen. Patří jí velké díky a já jsem neskutečně vděčný, že jsem to mohl být právě já, kdo získal stipendium. Byla to nezapomenutelná zkušenost, který mě posunula nejen jazykově, ale i lidsky a mám teď svou druhou rodinu na opačné straně světa. 

Já vám děkuji za přečtení mého posledního příspěvku, doufám a věřím, že Vám moje blogy něco přinesly a dozvěděli jste se tak něco nového. Chtěl bych ještě všem budoucím exchange studentům popřát hodně štěstí a přeji abyste si to užili na maximum. Opravdu do všeho jděte po hlavě, buďte všemu otevření, ničeho se nebojte a na všechno říkejte ANO. Přece jenom jsem byl před rokem v úplně stejné situaci, nevěděl jsem, co mě čeká a sám bych si přál toto všechno slyšet. 

Mějte se krásně,

Adam