Úspěšně jsem doletěla do USA!

Sedím ve svém novém pokojíčku, koukám z okna a modlím se, aby už konečně přestalo pršet a já se mohla vydat spolu se svou rodinou prozkoumat okolí. Slibně to ale nevypadá. Tak alespoň můžu popsat svoji cestu sem, do městečka Pingree Grove ve státě Illinois. 

Kdybyste mi v září řekli, že za rok nenastoupím na naše Lanškrounské Gymnázium, ale místo toho budu chodit na americkou high school, koukala bych na vás s otevřenou pusu. Ne že bych o tom dlouhou dobu nesnila, ale že by to opravdu jednou mohlo vyjít, s tím jsem nepočítala. Když jsme se včera po devíti hodinovém letu vznášeli na Chicagem, musela jsem se přesvědčovat, že toto je teď opravdu moje realita! Že si na rok dám pauzu od všech fyzik a biologií a budu se věnovat pouze předmětům, které mě opravdu zajímají – jazykům a všemožným uměleckým činnostem. Absolutně rozdílný systém školství byl hlavní důvod, proč jsem chtěla do USA jet.  

Nejvíc jsem se bála toho, aby mě vůbec na území Států pustili. Abych si náhodou nezapomněla nějaký důležitý papír nebo například ve vízu neměla chybu. Naštěstí cesta proběhla lehce a já se nemusím vypisovat s žádnou příšernou historkou z letiště. Moje rodina – mamka se stejně starou ségrou – na mě společně s místní koordinátorkou čekala a mávala cedulí “Welcome in America Michaela!” 

Po cestě mi pěkně vyhládlo, takže první co jsme udělali po příjezdu domů, bylo nasycení našich žaludků. Vzhledem k tomu, že jsem vegan jsem se dost obávala, jak to budu dělat s jídlem. Naštěstí si mě vybrala veganská rodina a první večer mi nachystala doslova hody. Vytáhly z lednice všechno možné a ať si vyberu, na co mám zrovna chuď. Všemožnou zeleninu na salát, ovoce, cizrnu, guacamole s tortillami (po tom jsem se mohla utlouct 😀), těstoviny s veganským parmazánem a hlavně dva druhy hummusu s pita chlebem! Pro ty, kteří nevědí, co je to hummus, tak je to cizrnová pomazánka, tradiční jídlo v arabských zemích. Zaručuju vám, že hummus opravdu není humus! 

Jacquelyn (moje host-maminka) se mě neustále vyptávala, jestli nejsem unavená a ujišťovala mě, že si zítra můžu spát, jak dlouho budu chtít. “Rozhodně tě nebudu budit!” Říkala. Překvapivě jsem ani moc unavená nebyla. O půl desáté jsem se rozhodla, že už bych si teda mohla jít lehnout. Probudila jsem se za necelé tři hodiny. Že svoji první noc v USA “pročučím do zdi” jsem si teda nemyslela. Ale po několika hodinovém pokoušení ukolébat se písničkami nebo čtením, jsem to vzdala a smířila se s tím, že oka prostě nezamhouřím. Časový posun udělal svoje. Teď jsem jen zvědavá, v kolik dneska odpadnu. 

Zítra se jdu podívat do školy a domluvit se na všech předmětech a aktivitách. Chtěla bych vyzkoušet spoustu věcí, tak doufám že to všechno do rozvrhu nějak napasuju. Venku už se začíná vyjasňovat. Takže se přece jen dneska poznám okolí! Hurá!