Díkuvzdání

Ve škole jsme měli volno. Prázdniny trvaly od středy do pátku. Na den Díkuvzdání jsem si již dlouho připravovala, že udělám babiččin slavný bramborový salát. Protože příprava trvá zhruba tři dny, rozhodla jsem se nakoupit vše potřebné již v neděli. List potravin, které jsem potřebovala nebyl dlouhý. Ale ihned první věc, kterou jsem chtěla koupit, nebyla dostupná. Jednalo se o kořen petržele, Později jsem se dozvěděla, že zde není ani možnost koupit kořen celeru, jenž je pro přípravu salátu nezbytný. Ne že by tyto suroviny byly vyprodané, v podstatě o nich v obchodě ani neslyšeli. Moc si nejsem jistá, jestli mi můj táta rozuměl, co jsem chtěla. Mě samotnou naprostá absence těchto surovin překvapila. Nakonec jsem nekoupil nic, a uvažovala, co bych mohla na den Díkuvzdání udělat.

Když jsem se později večer posadila na pohovku, mamka, jenž byla po operaci nosu, operace proběhla v pátek, rozhodla, že zavoláme do všech Wallmartu a CV's v okolí, a zeptáme se, zda nemají kořen celeru případně petržele. Vzhledem k tomu, že ve většině obchodů ani nevěděli o čem mluvíme, jsme neuspěli.

Nakonec jsem napsala mé babičce o mém neúspěchu se surovinami a babička mi poradila pár receptů, mezi nimiž byl i recept na salát skládající se z kukuřice, majonézy a ananasu. Přestože to nezní příliš dobře, salát je to výborný a příprava rychlá.

Konečně nadešel onen den. Byla jsem maličko nervózní. Přece jsem jsem měla potkat část rodiny, kterou jsem zatím neviděla. Odjeli jsme chviličku potom, co jsem vstala – tedy přibližně okolo jedenácté hodiny. Jeli jsme do, hodiny vzdáleného, městečka Magazine, kde žije část rodiny z mamčiny strany.

Když jsme dorazili, příprava obrovského množství jídla byla v plném proudu. Nejvíce času jsem trávila v kuchyni, snažila se nepřekážet, a sen tam uždibovala kousek krocana, či jiné dobroty.

Nakonec jsme se všichni shromáždili venku, řekli krátkou modlitbu, jako před každým jídlem, a šli dovnitř naplnit naše prázdné talíře. Jídlo bylo vznikající, jenom mě mrzí, že jsem toho příliš nesnědla, poněvadž již po pár soustech jsem si připadala, že prasknu. Všichni salát, který jsem připravila, chválili, a několik lidí si dokonce vzalo i recept.

Po pár hodinách, když všichni skončili s jídlem,jsme vše uklidili. Stoly, které byly venku, poněvadž nás bylo tolik, že jsme se nevešli dovnitř, jsme složili dědovi do auta a většina rodiny se rozešla domů.

Ale já jsem se pohodlně posadila na gauč. Byla jsem unavená, a a nejspíše bych i usnula nebýt mého bráchy, jenž mi neustále něco ukazoval, ale hlavně, mluvil. Okolo šesté jsme se všichni naskládali do auta a vyrazili domů.

Cestou jsme se stavili ve Wallmartu, kde již probíhali velké slevy a mnoho lidí nakupovalo. Moje mamka se mi omlouvala, že mě nemůže vzít v pátek nakupovat kvůli operaci, jenž nedávno prodělala. Ostatně mně to ani nevadilo, alespoň sem ušetřila a vyhnula se davům. Dárky k Vánocům jsem objednala přes internet, takže tuto záležitost jsem již měla vyřešenou.