Odjezd se blíží

Letenku mám z města Fort Smith na 30. května. Ale do Prahy přijedu, kvůli časovému posunu a čekání po čtyři hodiny v Atlantě a v Amsterdamu, až 31.května.

Posledních pár týdnů jsem vlastně začala přemýšlet o tomto dni docela často. Uvědomila jsem si, že si ani moc nepomatuji jaký byl můj život předtím. Pokaždé, když si snažím vybavit, co jsem dělala, v mé mysli se zobrazí pouze útržky vzpomínek. Je to například pouze vzpomínka mé cesty do školy nebo na trénink.

Ještě než jsem odletěla na tento úžasný rok, říkala jsem si, že se mi bude stýskat. Připravila jsem se na stesk po rodině a domově. Ale na co mě nikdo nepřipravil, je ten neustálý strach.

Hrozba odjezdu a návratu do nyní pro mne neznámé země probudila mocný strach, který se mnou po posledních pár týdnů cloumá. Nemám ani tak strach z reparátů, protože jsem se rozhodla, že nechci opakovat, ale z uvědomění. Z uvědomění co mne tento rok stál. Co jsem ztratila protože jsem odjela. Vím, že ztráta téměř čehokoli by nikdy nevyrovnala všechny ty úžasné zážitky a nové zkušenosti, které jsem zde nabyla. Ale pár lidí, které jsem považovala za přátele, jednoho dokonce za velice dobrého, už mě oddělili od svého života, a nemyslím si, že mám šanci se tam vrátit. Ani nevím jestli bych chtěla po tom, co se mezi námi událo. Ale ten mocný drak strachu v mé hrudi se probudil a nelze ho umlčet.

Po celé měsíce jsem si okolo sebe pečlivě stavěla malou bublinu. Protože stěna této bubliny byla velice silná, jen máloco stěnou proniklo, a bylo velice těžké mě ranit, přestože pár lidí zde i v ČR to zvládli. Po dlouhý čas jsem měla hlavu v oblacích a trvalo mi dlouhou dobu vrátit se zpátky na zem. Stěna mé bubliny se pomalu ztenčuje, a já přemýšlím co se stane až praskne.

Ale přesto všechno bych tento rok nikdy za nic nevyměnila. Během tohoto času jsem musela přestát všechno bez podpory mé právé rodiny. A to mi ukázalo, že ta nejdůležitější věc není nic jiného než rodina. Naučila jsem se, že má rodina by mě vždy podpořila a ukázala cestu ven, když bych se ztratila. Během tohoto roku jsem vyspěla mnohem více, než jsem si dokázala představit. Uvědomila jsem si, že už je mi sedmnáct a já se tudíž již nemohu chovat nezodpovědně, neboť dalších pár let rozhodne zbytek mého života. A bez mé rodiny bych nikdy nebyla tam, kde jsem a za to jim budu navždy vděčná. Rodina je to nejcennější, co v životě máme a neměli bychom ji brát nadarmo.

Adéla Zmrzlá

Adéla Zmrzlá, Praha
studentka v USA, ročník 2018-2019

Poslední příspěvky

12. 05. 2019 Odjezd se blíží
19. 04. 2019 Americká prom
04. 03. 2019 ACT test v USA zdarma
01. 02. 2019 Homecoming
31. 01. 2019 Druhý semestr
31. 12. 2018 Vánoce v Chicagu II
31. 12. 2018 Chicago a Vánoce
05. 12. 2018 Díkuvzdání